Den 11-16: Ze Švédska do NP Rondane, Norsko
29. 6. 2023
Rozhodl jsem se, že nebudu psát deník z každého dne zvlášť, včetně toho, co jsme měli k snídani, ale sepíšu vždy několik dnů po sobě najednou a pokusím se vypíchnout jen to zajímavé. Jednak se to bude lépe číst, a druhak s tím snad strávím o něco méně času. Zjistil jsem totiž, že psát denně stranu textu je opravdu náročné. Zvlášť, když se k tomu přidá ještě stahování a úprava fotek, editace videa, sledování oblíbených YouTuberů a další neodkladné činnosti.
Takže, jedenáctého dne jsme se nejprve vypravili na asi deset kilometrů dlouhou procházku/túru od našeho nocoviště na parkovišti u jezera. Vyšplhali jsme asi 100 výškových metrů na nejbližší kopec, Halleberg, což je placatá stolová hora na břehu jezera Vanern. Nahoře na hoře je další jezírko, Hallsjon, které jsme obešli kolem do kola. Cestou jsme se ještě vykoupali, a protože jsme za celou dobu nikoho nepotkali, neobtěžovali jsme se ani brát si plavky. Než jsme došli k autu, byli jsme ale zase tak zpocení, že jsme se šli rovnou znovu vykoupat do Vanernu.
Navečer jsme se přesunuli asi o 100 kilometrů severněji, k dalšímu jezírku. Aplikace Park4Night nás zavedla na krásné místečko, asi tak pět metrů od břehu. Byl zde ještě jeden bydlík, ale to nám nijak nevadilo. Ráno, no dobře, před polednem, jsme se rozhodli poprvé vyzkoušet náš nafukovací kajak. Přepluli jsme asi kilometr na druhý břeh, okoukli tamní louku a žlutý domek, a pluli zase zpět. Byla to moc hezká projížďka, akorát jsme si oba od pádel odřeli palce na rukou - přístě zalepit předem!
Protože je venku dlouho světlo, a my si rádi počkáme na pěkný západ slunce, kvůli fotkám, tak chodíme dost pozdě spát. Navykli jsme si tedy na režim, ve kterém pozdě vstáváme, na daném místě něco podnikneme, a třeba kolem šesté odpoledne se přesuneme dál. K novému místu tak dorazíme opět k večeru, něco vyfotíme, a jdeme spát.
Tak je tomu i dnes (třináctý den), a my se tak k pozdnímu odpoledni přesouváme severněji, přejíždíme hranice do Norska, tankujeme naftu o 10 Kč levnější, než ve Švédsku (internet nelhal, kdo by to čekal?) a parkujeme u jezera Storsjoen. U břehu je omladina na svých zakotvených jachtách a člunech, případně dovádí na vodních skůtrech. Ne, že bychom jim takové dětství záviděli, ale vzpomínáme, jak jsme byli rádi, když jsme měli nafukovací lehátko ve tvaru šipky a blbli jsme s ním celá rodina na písáku kousek od chaty. Lucka teda neměla prý ani to… Když děcka konečně odpluli spát (ráno musí do školy, hehe), šli jsme se vykoupat.
V pondělí ráno, čtrnáctý den naší cesty, se dostavují první rodinky. Říkáme si, že je možné, že v Norsku mají prázdniny posunuté na červen, aby si užili trochu teplého počasí. Neobtěžujeme se ale si to hledat, je to vlastně jedno. Jdeme si tedy raději zacvičit pod vhodně tlustou větev stromu (pověsit kruhy), a poté si dát sprchu do jezera. Zbytek dne už se jen tak povalujeme kolem dodávky, editujeme video, a tak.
K večeru se balíme a jedeme do národního parku Rondane. Cestou míjíme Lillehammer, kde nestavíme, protože už jsme tam byli před dvanácti lety. Zastavíme se ale u dřevěného kostela z 13. století v Ringebu. Navigace zkouší naše nervy a svádí nás z hlavní silnice o něco dřív. Na odbočce je cedule “not suitable for large vehicles” s přeškrtnutým obytňákem. Chvíli přemýšlíme, jestli to dáme, když v tu chvíli se kolem nás prohání popeláři s obřím náklaďákem. Dobrý, jedeme za nimi. Aspoň na prašné cestě vyzkoušíme naše offroadové pneumatiky.
Do Rondane míříme přes osadu Mysuseter, kde už jsme také dřív byli. Tenkrát ale pršelo takovým způsobem, že zážítek je opravdu silný, nikoliv však pozitivní. Na hlavním parkovišti je pár aut, z toho dvě česká. Prohodíme pár slov ohledně túry, na kterou se chystáme, a ze které se oni Češi právě vrátili. Parkoviště je za 100 NOK na noc a zhruba čtyři kilometry od hranice NP, tak volíme jinou strategii, a to sice popojet až k samé hranici po placené silnici, jejíž projetí stojí 30 NOK a dá se podél ní nocovat zdarma.
Plánovaná túra má mít zhruba 21 kilometrů, přičemž my si ji chceme rozdělit na dva dny. Jednak proto, že je to ideální příležitost vyzkoušet vybavení, a druhak protože si nejsem jistý, co udělá chůze “na těžko” s mým chorým kolenem. Vyhlédnuté nocoviště, v okolí chaty Rondvassbu, je vzdálené 6.5 kilometru - vyrážíme tedy ještě večer, kolem osmé hodiny. Slunce zapadá ve čtvrt na dvanáct, takže času dost. Navíc ani v noci už zde není úplná tma, protože východ je o půl čtvrté. U chaty jsme asi kolem desáté, ale místní “kemp” se nám moc nelíbí. Výhled na jezero je sice parádní, ale kempuje zde asi 20 omladinců školního výletu, kteří budou jistě v noci dělat bordel. Sice asi nemají co pít, ale oni si jistě nějak poradí. Pro zajímavost se jdu ještě zeptat do chaty, kolík stojí zde “kempovat”. 125 norských, a prý jejich kemp je všude v okolí chaty, ne jen vyhrazená loučka. Vracíme se tedy zpět odkud jsme přišli, a opravdu, míjíme cedule, že “toto je kemp”. Nakonec jdeme asi až kilometr daleko. Jen co dostavíme stan, začne pršet. V noci ani jeden z nás moc nespíme, ale co se dá dělat. Lucka usíná až k ránu, když začne svítit slunce a ve stanu se tak udělá tepleji, takže vstáváme až kolem desáté.
Se snídaní, ranními rituály (if you know what I mean), vyrážíme až kolem dvanácté. Nějakým nedopatřením ale zjišťuji, že dnešní etapa, která měla mít asi patnáct kilometrů, má asi dvacet. No nic. První úsek, deset kilometrů k chatě Peer Gynt hytta je poměrně náročných. Ani ne tak, že by to byl kdoví jaký krpál, ale cesta je dost nerovná, kamenitá, takže postupujeme poměrně pomalu. Peer Gynt hytta je soubor kamenných chat, které vypadají moc hezky, leč je zavřeno. Sezóna začíná až v červenci. Chvíli přemýšlíme, co s načatým dnem a konzultujeme vývoj počasí s aplikací Yr.no. Zítra dopoledne má být ještě hezky, takže se rozhodujeme si trasu trochu prodloužit, přespat ještě jednu noc v parku a vrátit se k autu až další den. Odhazujeme batohy u chaty a jdeme se podívat ke kilometr a půl vzdálenému jezeru. To není ničím zajímavé, takže jdeme zase zpět.
Plán je dojít k mostu přes řeku Ula a tam se utábořit. Cestou mírně zabloudíme a vynoříme se u řeky, ale ne u mostu, nýbrž u brodu. Most je naštěstí jen asi 500 metrů daleko, takže si ještě jdeme ověřit, že tam opravdu je. No, je, ale stanovat se zde nedá, protože kolem řeky jsou ostré a strmé skály a v lese nacucaný mech. Vracíme se tedy zase k brodu, kde jsme už měli vyhlédnutou hezkou travičku. Trochu nás otravují mušky, takže nasazujeme moskytiéry přes klobouk a jdeme stavět stan. Než ho postavíme, jsme totálně zahalení do oblaku kousajících mušek, které jsou tak malé, že prolézají skrz moskytiéru! Lucka jich má plný obličej, já zase poštípané nohy. Během vteřiny zhodnocujeme, že prolezou-li skrz toto, prolezou i do stanu. Zase ho tedy balíme, a mizíme odsud. Nebudu lhát, padlo u toho nejedno sprosté slovo. Teď už se ale můžeme jen zasmát. Ha. Ha.
K autu jsou to už asi jen čtyři kilometry a kdybychom se nevraceli, nestavěli stan, nebourali ho, a nevraceli se ještě jednou, už jsme mohli být doma. Nakonec končíme tento den s 26 km v nohách, a jsme rádi, že si můžeme dát studenou sprchu v dodávce. Na to, že jsme ve stanu strávili jeden den, tak naši postel podezřele vřele vítáme.
Šestnáctý den, tedy dnes, kdy píšu tento zápisek, trávíme celý na stejném místě, v našem domečku na kolech. Venku je mizerné počasí a my odpočíváme, organizujeme fotky, videa, a píšeme deníček. Zároveň se pokouším oživit si paměť a zjistit, jak vlastně funguje web (outoftime.cz), kde snad tento text čtete.
Stav tachometru: 2413 km