Cestopis Srí Lanka 2016
Ondra a Lucie z webu OutOfTime.cz
Klikněte zde pro vytištění cestopisu
Den -1: Směr Dubai
14. 2. 2016
Tak a je to tu, po týdnech očekávání a neustále odkládaného plánování se konečně vypravujeme na letiště. Podařilo se nám sbalit se celkem úsporně, já mám 7kg batoh a 5kg cestovní brašnu plnou foťáku, objektivů atd., celkem tedy 12kg. Lucka má 5kg batoh a asi 4kg tašku s foťákem, nějakým jídlem a oblečením na přespání na letišti v Dubai, celkem 9kg. Po zvážení všech možných hledisek jsme si nakonec sbalili oblečení zhruba na týden s tím, že si 2x necháme vyprat - jak to dopadlo se dočtete v dalších dnech.
Protože jsme kvůli politice flydubai nemohli udělat check-in online (pokud platíte kartou, musíte se jí při check-inu prokázat), tak hned při odbavení zjišťujeme, že v letadle do Dubaie nesedíme spolu. Paní nám ale slíbila, že s tím zkusí něco udělat, protože je tam nějaká nepotvrzená rezervace. Pokračujeme tedy dále skrz letiště a čekáme, kdy přijde security check, abychom si po něm mohli naplnit lahve vodou - od nízkonákladovky flydubai totiž nemůžete čekat, že vás na palubě občerství. Security check se ale nachází až těsně před gate, takže máme smolíka. Naštěstí jsou ale u gate záchody, kde dokonce teče i studená voda, a tak si přeci jen děláme zásoby.
Jdu zjistit, jak to dopadlo s našimi sedadly a vypadá to, že se povedlo! Po nástupu do letadla dokonce nacházíme naše sedačky v exit row, takže máme královské místo pro nohy, což při naší výšce významně oceňujeme. Díky dobrá vílo! Jinak exit row je v letadlech flydubai standardně za příplatek asi tak 600 Kč.
Let proběhl v pořádku (dokonce jsme dostali najíst) a po příletu v asi 23 hodin se rozkoukáváme a přemýšlíme, kde přečkáme noc. Máme zde totiž 18 hodin a chtěli bychom je využít k návštěvě města. Ptáme se nejbližší pracovnice letiště, kde že by bylo ideální místo na přečkání noci, či jak se dostat na Terminál 1. Flydubai totiž operuje z Terminálu 3, který je poměrně malý a příletová hala zrovna neoplývá lavičkami, kde by se dalo spát. Paní nás děsí, že tu nic není a že dokonce neexistuje ani žádný shuttle, který by nás na Terminál 1 dovezl; prý jen interní, který je až mezi odletovými halami, a pokud projdeme security checkem do odletové haly, již není cesty ven. To se nám samozřejmě nelíbí, protože chceme jít zítra do města.
Jdeme tedy skrz imigrační na tzv. land-side, tedy vstupujeme do Spojených arabských emirátů. Naštěstí nepotřebujeme vízum, které bylo v roce 2015 zrušeno - jinak bychom museli zaplatit asi dalších 1000 Kč a to už by se návštěva města fakt nevyplatila. Ptáme se na informacích, jak se dostat na Terminál 1 a milý pán nás posílá na autobus číslo 43. Nejprve si ale musíme v odletové hale (ve směnárně, cože?) koupit úžasnou NOL card, kterou nelze zaplatit platební kartou. Měníme si tedy 20 dolarů (samozřejmě musíme zaplatit směnárně poplatek za výměnu peněz), kupujeme karty a rovnou je nabíjíme 20ti dirhamy. Vyrážíme hledat autobus číslo 43 a od hodného pána na zastávce zjišťujeme, že poslední odjel v 23:04. Sakra. Prý ale můžeme jet busem C26, kdesi vystoupit, přejít silnici a nastoupit na bus C1, který nás odveze na letiště. Jsme z toho trochu vyděšení, ale pán prý jede tím samým autobusem a ukáže nám, co a jak. No dobře, tak to zkusíme. Přestup se nakonec podařil a o půlnoci jsme na vytouženém Terminálu 1.
Bohužel to ale není až taková sláva, jak jsme čekali. Nicméně nacházíme lavičku bez područek, kde se ukládáme k jedné z nejhorších nocí našeho života… Celou noc je zde samozřejmě hluk, pořád někdo něco uklízí, převáží atd. Navíc je tu zima jak v lednici a ještě k tomu nás bolí hlava z cesty. No prostě paráda.
Den 0: Dubai sleepover
15. 2. 2016
Vstáváme v 5 hodin a snídáme nějaké zbytky jídla, co ještě máme z domova. V 6 hodin už jsme v metru směr Burj Khalifa. Venku je ještě tma, metro se ale jisto-jistě plní lidmi. U nás v Praze v 6 hodin metro takhle plné není. Zajímavé je, že metro je plně automatické, bez řidiče, a první/poslední vagón poskytuje pěkný výhled na koleje - část trasy je totiž nad zemí. Taky je tu vagón speciálně určený pro ženy a děti.
Když po asi půl hodině dorazíme na stanici Burj Khalifa, myslíme si, že máme vyhráno. Nemáme, jdeme asi kilometr nadzemním klimatizovaným tunelem pro pěší od metra k Dubai Mall, tedy největšího obchodního domu v UAE. Je otevřeno, ale touto dobou zde není samozřejmě ani noha, jen uklízeči. Chvíli nám trvá, než se zorientujeme a pak se jdeme podívat ven. Krátká procházka po okolí, mezi hotely, k Burj Khalifě a v 9 hodin už nemáme co dělat. Nechceme ale jet dál do města (např. k Burj Al Arab), protože nevíme, kolik by nás to stálo z naší NOL card a rádi bychom se ještě dostali zpět na letiště. Další peníze opravdu měnit nechceme kvůli výše zmíněnému poplatku za výměnu. Zevlujeme tedy v Mallu a velice často nás zmáhá únava a tak odpočíváme, kde se dá. Konečně jsou otevřené nějaké obchody a tak si můžeme koupit alespoň vodu. V Mallu je taky obří akvárium a kluziště velikosti standardního hokejového hřiště. Tady fakt neví coby. Sjezdovka tu není, ta je v jiném obchoďáku.
Trochu se prospíme v kožených křeslech a ve 12h se jdeme opět podívat ven. Už je příjemně teplo, takže shazujeme mikiny a ohrnujeme kalhoty. Asi ve 13:30 jdeme ještě nakoupit jídlo a pití a vydáváme se zpět na letiště. Lucka si stále dělá srandu, že nám to už určitě uletí, ale já se nedám a raději udržuju časovou rezervu :). Ve 14:30 jsme na letišti a čekají nás krásné 4 hodiny do odletu. No dobře, asi jsem to s tou rezervou přehnal.
Dubai jsme sice moc neviděli, ale beztak nám to přijde, že už sem nemusíme. Město je sice luxusní, ale taky pěkně drahé a je tu pytel nudy. Jen písek (sem tam zavlažovaná tráva), jeřáby a obrovské věžáky, které podle mě musí být prázdné, protože si nějak neumím představit, kde by se tu vzalo tolik kancelářských pracovních pozic.
Let na Srí Lanku byl opět klidný, ale najíst jsme tentokrát už nedostali. Tady se šetří asi ještě víc. Po příletu v 0:30 nás čeká imigrační, kde vše probíhá v pohodě (máme víza zaplacená z domu). Batohy po chvíli napjatého čekání také dorazily a tak můžeme vyrazit do nechutně teplého a vlhkého vzduchu. Cestou ještě měníme prvních 500 USD a s napakovanou peněženkou a pocitem milionáře jdeme koupit SIM kartu. 1000 LKR (170 Kč) za 5GB dat a já nevím kolik volných minut? No neber to.
Ještě v budově letiště nás láká místní cestovní agent, který provozuje i taxi službu. Venku prý žádné taxíky nejsou a máme jet s ním. No to určitě. Venku je taxikářů asi 50 a všichni nás vítají s otevřenou… dlaní očekávající peníze. Ceny se nám moc nezdají a argumentace typu “sice je to 3km, ale pak ještě 3km zpět, takže celkem 6km” moc taky ne. Tuk tuky tu prý nejsou, že bychom museli “ven za letiště”. Bohužel si ve tmě nevšímám, že “ven za letiště” je asi tak 30 metrů a protože už jsem ale unavený, tak nakonec přijímám nabídku na 800 LKR (ukecanou z 1200). Následuje tedy jízda taxíkem dražší jak v Praze, kdy taxikář absolutně netuší, kde náš guest house je. Po asi deseti telefonátech s majitelem nás konečně doveze na místo. Na tisícovku mi vrací jen stovku a tak na něj koukám a říkám, že jsme se domluvili na 800. On ještě něco zkouší a Lucka na něj už dost podrážděně vyjede. Vrazí mi tedy do ruky druhou stovku a nasupeně odjíždí pryč. Debil.
Pokoj naštěstí vypadá moc pěkně (alespoň za tmy), akorát teče jen studená voda. Jsme ale tak upocení, že nám to ani nevadí. Ve 3 hodiny konečně za běžícího stropního větráku uleháváme.
Den 1: První sloni
16. 2. 2016
Z postele se vyhrabáváme až v 10 hodin, no potřebovali jsme to trošku dospat. Vyrážíme směr autobusové nádraží, kde chceme chytit bus do Kandy. První tuk tukář nám nabízí nesmyslnou částku a tak jdeme dál. Po 50ti metrech nás dohání a že tedy bere naší nabídku. Na “nádraží”, tedy plácku kde stojí autobusy, kupujeme něco k jídlu. Prodejce nám špinavými rukami dává do pytlíku vyrobeného ze starých novin dvě taštičky, které jak později v autobuse zjišťujeme, pálí jak čert.
Bus byl samozřejmě úplně narvaný, ale Lucce se podařilo utrhnout místo vedle dvou Angličanů. Mně nakonec taky, ale mezi dvěma místňáky, což nebylo zcela ideální. Sedačky jsou tu totiž úzké a koleny se tlačím na dřevěnou sedačku před sebou. Nakonec nám sympatický pár bělochů uvolňuje jedno místo od svých batohů…Češi. Cestou se dáváme do řeči a zjišťujeme, že dnes máme stejnou trasu. Dále zjišťujeme, že Míša a Lucka jsou bývalé kolegyně. Svět je vážně malý. Nakonec s Míšou a Petrem trávíme celý den.
Vystupujeme v Kegalla, odkud se chceme dostat do Pinnewalla do sloního sirotčince. Zatvrzele odmítáme nabídky tuk tukářů, že nás tam za nechutné částky rádi odvezou, a hledáme bus. Prodejce pálivých taštiček nám poradí, kudy kam, a tak nastupujeme do busu 681 a jedeme za slony.
Po příjezdu na místo kupujeme první King Coconut, tedy kokos, akorát neoloupaný a oranžový, a cucáme z něj kokosovou vodu. Hned u brány sirotčince nás odchytává oficiálně vypadající maník, že prý sloni jsou teď zrovna pryč a že nás vezme jinam, kde se na nich můžeme i projet. Moc to z jeho angličtiny nechápeme a jdeme chvíli za ním. Pak nám to dojde (že asi až tak oficiální není) a tak od něj raději utečeme a jdeme zpět do sirotčince.
Platíme 2x 2500 LKR a dozvídáme se, že sloni jsou opravdu pryč, že se koupají v řece. Jdeme tedy najít řeku, ale to už nás opět odchytává náš starý známý a že nás tam odvede. No a nakonec fakt jo. Je to tu divné, nejprve se z vás lidi snaží vytáhnout peníze, ale když nedáte, tak vám alespoň poradí to, co chcete. To se nám ostatně časem potvrzuje i třeba u tuk tukářů.
Na koupání slonů koukáme asi hodinu, je to fakt zajímavá podívaná. Desítky slonů si hrají ve vodě, ale očekávané kropení z chobotů nějak nepřichází. Zřízenci tedy berou kýble a vodu na slony šplouchají sami. Když se koupačka chýlí ke konci, jdeme zpět omrknout areál sirotčince. Pár slonů uvnitř přeci jen je a zrovna probíhá jejich krmení palmovým listím. Dost možná ale krmení probíhá celý den, protože slon denně sežere asi 150 kg jídla. Dokonce si i hladíme malé sloníky, kteří nás svými choboty očuchávají. Slon má kůži pokrytou hrubými štětinami, na omak příjemně teplou.
Mávnutím ruky zastavujeme bus zpět na hlavní křižovatku a zde další bus směr Kandy, tentokrát ještě víc narvaný, než předím. Kus cesty stojíme a málem umíráme z nechutného smogu, který je všudypřítomný a v dopravní zácpě ho ani vítr proudící autobusem neodnese. Silnice jsou tu dost bídné, plné děr, kopců a zatáček. Autobusy jsou děsné rachotiny, asi tak 30 let po výslužbě. Mimochodem autobusy tu jezdí s otevřenými dveřmi, ve kterých visí průvodčí/vyvolávač/nahaněč, u kterého se můžete vždy informovat, zda bus jede, kam chcete, a pak mu i platíte za cestu. Během naší cesty zjišťujeme, že někteří nahaněči jsou poctiví a dají vám i lístek, někteří vám lístek nedají, a někteří chtěji za cestu od bělochů víc, než by měli.
Po asi dvou hodinách vystupujeme na totálně přecpaném autobusovém nádraží v Kandy. Nádraží je opět plac plný autobusů. Tentokrát se k tomu ještě přidává nechutný smrad smogu, splašek a kdoví čeho dalšího. Všude je spousta lidí, tuk tukářů, autobusů, aut atd. Je to tu fakt hnus. Rychle odsud mizíme pryč. Rozcházíme se s Míšou a Petrem, kteří míří do svého hotelu. My se jdeme ještě podívat na ovocný trh a kupujeme si kilovou papáju za 130 LKR (22 Kč). Následně hledáme tuk tuk, který by nás vzal do hotelu, který jsme si přes booking.com aplikaci rezervovali cestou do Kandy.
Hotel je celkem daleko od města a pěší procházka tak nepřichází v úvahu. Pokoj je dost malý a zatuchlý. Alespoň ale teče teplá voda (z průtokového ohřívače), a tak se můžeme kvalitně umýt od vší špíny, potu a smradu. Hledáme přikrývku a nakonec nám dochází, že to asi bude ten divný přehoz připomínající koberec. Jdeme si říci o druhou, protože se spaním pod jednou dekou nemáme dobré zkušenosti (hlavně Lucka :)). Ptáme se, zda je někde v okolí nějaká restaurace a jdeme se najíst.
Naší představu o restauraci místní podnik úplně nesplňuje, ale nejsme žádné cimprlíny a tak jdeme statečně dovnitř. Nakonec zjišťujeme, že sem chodí spousta místních lidí, což nás uklidňuje, protože to je prý nejlepší ukazatel toho, že se neotrávíte :). Večeře pro 2 nás stojí 540 LKR a ani nedojídáme, protože porce smažené rýže je obrovská (a vynikající). Navíc nám hoří pusa, a to i mně, který má trochu tréninku z pěstování domácích chilli paprik.
Den 2: Chrám Zubu a botanická zahrada
17. 2. 2016
Vstáváme v 7 hodin a snídáme včera koupenou papáju. Busem 654 jedeme do Kandy a pak pěšky k chrámu Buddhova Zubu. Před vstupem do širšího areálu chrámu si musíme obléci kalhoty a ochranka nám zběžně prohlíží batohy. Stále mají nějaké otázky, ale jejich lámané angličtině moc nerozumíme. Pak nám to dojde, ptají se nás, jestli jsme z armády, protože Lucka má maskovaný batoh a já maskovanou brašnu. Během naší cesty se nás takto ptá ještě dalších asi deset lidí :).
Procházíme zahradami okolo chrámu a před vstupem si musíme odložit boty do úschovy, o které už předem z jiných cestopisů víme, že bude chtít 100 LKR za navrácení bot. Za vstupné platíme 2x 1000 LKR - zdá se nám to dost, ale jak později zjišťujeme, toto vstupné je ještě dost levné. Míjíme prodejce květin, které si můžete koupit a donést je na oltář před Buddhu. Odoláváme a vstupujeme do chrámu. Jsme zde zrovna v obřadním čase, kdy se sem hrnou davy lidí, kteří chtějí spatřit schránku s Buddhovým zubem. Schránka je v několika dalších schránkách, zavřená v místnosti, která se otevírá pouze během tohoto obřadu. Samotný zub tedy neuvidíte, kdo ví, jestli tam vůbec nějaký je. Během času se totiž různě přesouval z místa na místo, podle toho, kdo jej zrovna ukradl.
Všude v chrámu voní vonné tyčinky a květy položené na stolech. V hodinu H se radši klidíme ven, protože po otevření místnosti se Zubem nastává neuvěřitelná tlačenice. Procházíme si ještě areál a fotíme opice, které se zabydlely na půdě jedné z starých budov, ve které je dnes jakési muzeum. Na chvíli si sedáme pod posvátným stromem, který je obestavěný zdí a schodištěm, po kterém se dá jít blíže ke koruně. Nahoře je opět oltář, kam věřící pokládají květiny a další obětiny. Celé to tu působí velice harmonicky a poklidně.
Po návštěvě chrámu si venku v džusárně dáváme banánový a ananasový džus z čerstvého ovoce po 100 LKR. Mňam. Pokračujeme k menšímu autobusovému stanovišti, kde nacházíme spoj do Peradeniya, kde se nachází botanická zahrada.
Po asi 5 kilometrech a půl hodině cesty vystupujeme před zahradou. Platíme 1100 LKR na osobu a vstupujeme do areálu. Zahrada je obrovská a projít ji celou by bylo tak na den. Máme ale jen jedno odpoledne a tak děláme, co se dá. Většinu rostlin ani neznáme, ale poznáváme alespoň orchideje, fíkusy, fíkovník a “palmu”, kterých je tu mnoho druhů. Dále jsou tu makaci, svým chováním připomínající holuby, a mraky netopýrů.
Cestou zpět opět odmítáme “výhodné” nabídky tuk tukářů a mávnutím ruky si zastavujeme autobus do Kandy. Na večeři jdeme do arabské restaurace, ve které vidíme další bílé tváře. Ptám se obsluhy, kde je záchod. To jsem ale neměl dělat, protože po průchodu potemnělou uličkou jsem se dostal na místo, kde se mi zvedl žaludek už jen z toho smradu. Chtěl jsem si alespoň před jídlem umýt ruce, ale nebylo kde. Vracím se tedy zpět a ptám se, zda je zde někde umyvadlo. No bylo, přímo v restauraci. I tak si ale po návratu ke stolu raději dezinfikuji ruce. Jeden nikdy neví, je to tu fakt špinavé a očkování proti žloutence nemáme, neb jsme ho nestihli (chce to alespoň měsíc předem). Jídlo je ale dobré, platíme 500 LKR za oba. Pro příště si ale pamatujeme, že si nemáme dávat nic s masem, protože je buď plné kostí a chrupavek (kuřecí), nebo je to jen tlusté maso a špek (hovězí). Zůstaneme tedy raději u zeleniny.
Cestou zpět na hotel potkáváme Míšu a Petra, kteří, jak jsme zjistili, měli dnes podobný program. Museli jsme se vždy o chvíli minout. Do hotelu už jedeme jako profíci autobusem za pár šušňů. Tuk tuky přenecháváme místním, kteří jsou jistě bohatší (nejsou, ale stejně s nimi jezdí).
Den 3: Lví skála
18. 2. 2016
Vstáváme v 6:30, abychom byli brzy na nádraží a mohli jet do Dambully. Jdeme ještě na vlakové nádraží zarezervovat vlak na neděli (21.2.) do Elly. Prý už je plno, tak jsme trochu zaskočení a přemýšlíme, co budeme dělat. No nic, to necháme na budoucím Ondrovi a Lucce, kupujeme sladké housky a jdeme na bus. Jedeme “express” busem, což je o trochu menší rachotina, mini-bus pro asi 25 lidí, dokonce klimatizovaný. Cesta vyjde na 180 LKR na osobu a trvá asi hodinu a půl. Kandy je trochu v horách a tak je to samá zatáčka, cestou se snažím psát deníček, ale na těch hrbolech to moc nejde.
V Dambulle nás hned po vystoupení z autobusu začne obskakovat snědý mladík, který se nás vyptává do jakého jdeme hotelu. Již vycvičení z předchozích setkání ho chvíli ignorujeme a snažíme se ho setřást. Nedá se a ukazuje vizitku z Takeshi Inn, což je náš guest house (opět rezervovaný přes booking.com). Suše říkám, že to je náš hotel, nahazuji bágl a chystám se odejít. Mladík ale z vesela hlásí, že je to jeho hotel, že je majitel a že nás tam zadarmo odveze svým tuk tukem. Čumíme na sebe jak puci, ale jdeme s ním. Ptáme se, jak věděl, že přijedeme. Vysvětluje cosi ve smyslu, že mu někdo volal, že jedou z Kandy dva sejři (takto to neříkal :)). Tam-tamy tu tedy fungují na výbornou.
Guest house je super, pokoj zatím nejčistší. Jsme v druhém podlaží, kde je zatím jen jeden pokoj, další dva jsou nedostavěné, stejně tak jako zábradlí - máme si prý dávat pozor… Obecný poznatek, který jsme si další dny ověřili, je, že se tu staví na etapy. Postaví se jedno podlaží a nechají se trčet roxory. Není to ale jako v Řecku, kde takto stavba končí. Tady se na to časem postaví podlaží druhé, prostě až budou peníze. V Takeshi Inn jsou ještě dál a staví takto na etapy i pokoje pro hosty v rámci jednoho podlaží.
Po krátkém odpočinku se v 11:30 balíme a jdeme se najíst do blízké stravovny. Tlačíme do sebe pálivé taštičky a čekáme na bus do Sigiriya, kde máme v plánu navštívit stejnojmennou památku, tedy skalní vyvřelinu tyčící se 200 m nad okolní pláně, na jejímž vrcholku byla v 5. století vybudována pevnost a později přestavěna na buddhistický klášter. Naše zatím nejdelší čekání na autobus končí po 40 minutách a asi 5 odmítnutých tuk tukářích.
Cestou od autobusu ke skále jdeme kolem vodního příkopu oddělujícího cestu a samotný areál Lví skály, vidíme opice a naše první metr dlouhé varany. Jdeme pro vstupenky. 4260 LKR na osobu. Ehm, cože? To je asi 700 Kč. Uf. No nic, platíme tyto nekřesťanské peníze a jdeme do areálu pevnosti. Procházíme dalšími zahradami, tentokrát plnými různých bazénků, ve kterých jsou prý dodnes funkční vodotrysky - tedy pouze když prší a je dostatečný tlak vody.
Během výšlapu se docela zapotíme, občas trošku sprchne a tak je dost vlhko. To v kombinaci s nechutným teplem způsobuje, že naše kůže je neustále pokrytá potem, který se ne a ne odpařit. Asi jako v sauně. Cestu nahoru nám ale zpříjemňují výhledy na opice a cedulky varující před útoky sršňů - co že to? No naštěstí žádné sršně nevidíme. Zato ale potkáváme početné skupiny uniformovaných dětí, které mají patrně školní výlet. Nejspíše se ale jedná o několik škol, protože jich je tu fakt hodně. Učí se tu vůbec někdy?
Prohlížíme si malby Sigiriyjských prsatých krásek, které se nachází asi tak uprostřed 200 m vysoké vertikální stěny. Jak se sem dostaly, je nám záhadou. Většina jich je ale příliš poškozených a z několika set se jich dochovalo jen pár. Nahoře na skále fouká silný vítr a tak při prohlídce základů stěn paláce konečně osycháme. Výhled je opravdu pěkný, nicméně zhodnocujeme to celkově tak, že za 700 Kč na osobu to opravdu nestálo.
Vracíme se asi kilometr zpět do vesničky Sigiriya a čekáme na autobus. Přijde k nám tuk tukář, že prý nás za 200 LKR hodí zpět do Dambully, protože tam má stejně cestu. Bus sem stál asi stovku, takže to bereme. Dobře jsme udělali, protože cestou začíná asi největší slejvák, který jsme tu za celou dobu viděli. Večer už jdeme jen do místní restaurace pro bělochy (klimatizované) a nakoupit nějaké jídlo na zítra.
Den 4: Staré chrámy v Polonnaruwa
19. 2. 2016
Vstáváme v 7 hodin a snídáme mini banánky. Asi 30 minut čekáme před hotelem na bus do Polonnaruwy, který nám pomáhá zastavit jeden místní jedoucí stejným směrem. Polonnaruwa je opuštěné město z 11. století, plné zahrad a buddhistických chrámů. V různých cestopisech jsme se dočetli, že si budeme připadat jako Indiana Jones objevující džunglí zarostlé chrámy, očekávání jsou tedy veliká.
Opět nás šokuje cena vstupného (3600 LKR = 600 Kč na osobu), která je zase o třetinu větší, než před pár lety a jak se psalo v jiném cestopise. Všichni se nám snaží zapůjčit svoje rozhrkané bicykly, tentokrát celkem levně (250 LKR) a tvrdí nám, že celkem je trasa asi tak 15 km. Po předchozích zkušenostech a s Google Maps v ruce si toto číslo dělíme třemi a jdeme po svých. Jak se ukázalo, byla to chyba, protože je neskutečné vedro a na kole by tak celá procházka byla o dost příjemnější.
U každého chrámu je potřeba se zout a protože nám toto předem nedošlo, nevzali jsme si žabky, ale naše nízké pohorky. Chůze po rozpáleném písku není na boso nic příjemného a tak se nám občas nechce zouvat a chrám omrkneme jen z venku. Ono stejně uvnitř nic není, pouze pár rozvalených zdí a občas nějaká socha. Jako Indiana Jones si taky nepřipadáme, protože chrámy působí již dost objeveným dojmem a hlavně jsou stále obložené hromadami turistů, školních výletů, či místních, kteří sem chodí hlavně s náboženskými úmysly a tedy naplnit původní smysl tohoto místa. Celkem nachodíme asi 6 km a jsme dost vyřízení. Lucce není z horka dobře (začínající úpal?) a já začínám být nevrlý.
V 15 hodin se vydáváme na cestu zpět. Naskakujeme do prvního busu, který jede kolem a začíná jízda smrti. Trasu, která předtím trvala hodinu a půl, zvládáme za hodinu. Navíc je bus narvaný a tak skoro celou cestu stojím, tedy spíš visím na umaštěné tyči. Vždycky jsem se chtěl projet závodním rally autem, po dnešku ale už nepotřebuji, úplně mi stačil tento Srí Lanský autobus.
Uf, jsme zpět v guest housu a jdeme do sprchy. Dáváme si krátký oraz a v 17 hodin ještě jdeme na skalní chrám v Dambulle. Tentokrát jedeme tuk tukem, protože nás tlačí čas. V 18 hodin tu totiž zapadá slunce, přibližně po 12-ti hodinách slunečního svitu. No jo, jsme blízko rovníku. Po mnoha schodech se konečně dostáváme k chrámu, který za to ale stojí. Vstupné je zdarma a skoro nikdo zde v tuto dobu není. Při focení Lucky v podloubí chrámu utrpím první napadení hmyzem. Na mé bosé nohy zautočí armáda mravenců, kterým jsem nechtěně stoupl do cestičky. Poskakuji jako blázen a doufám, že mě při tom nikdo nevidí. Před odchodem ještě pozorujeme krásný západ slunce.
Cestou přes Dambullu si dáváme večeři, tentokrát se ale vyhýbáme bělošské restauraci a jdeme do více lokálně vypadajícího podniku. Usedáme k umaštěnému stolu a objednáváme si tradiční smaženou rýži (bez masa). Cosi mě šimrá za krkem a tak tam šáhnu a..au! V ruce mám žihadlo. Nevím, zda mě nepíchla nějaká jedovatá mrcha a tak se ptám obsluhy, co že to bylo. Prý “fly”, tedy moucha. No dobře, tak snad neumřu.
Den 5: Skalní chrám Aluvihara
20. 2. 2016
Dnes jsme si přispali, do 8 hodin. Hned před guest housem jsme si už profesionálně zastavili autobus směr Kandy. Cestou jsme ale vystoupili u skalního chrámu Aluvihara. Zdolali jsme prvních pár schodů a už jsme s těmi batohy měli dost. Naštěstí jsme si je mohli nechat v boudě, kde prodávali vstupenky. Vstupné bylo tentokrát levné, 250 LKR na jednoho. Před samotným chrámem jsme si ale ještě vyšlápli kopec, skrz džungli, nahoru k obrovskému zlatému Buddhovi, shlížejícímu dolů do údolí. Celkem nic ale nahoře nebylo, jeden mnich a zvonice. Ani fotky ze shora za moc nestojí, protože bylo poledne a světlo tak nepřálo. Chrám samotný byl spíš menší, zasazený mezi několik skal. Turisty se snaží nalákat hlavně na malby buddhistického pekla, kde je velmi názorně ukázané, co se stane bezvěrcům (různé napichování, párání, odsekávání atd.). V jedné z místností mají dokonce na tyto motivy sochy.
Lucce opět není dobře a tak se bez zastávky na jídlo raději vydáváme do Kandy. Tam se občerstvíme v naší oblíbené džusárně u chrámu a hned je nám líp. Taky máme v plánu vyměnit nějaké peníze, protože už se nám zásoby tenčí a Kandy je poslední velké město. Jdeme do první banky, kterou vidíme a zde nám policista sdělí, že je sobota a tak je zavřeno. A že zítra bude taky zavřeno, protože je neděle a v pondělí je úplněk, takže taky nic. Další banky mají prý taky zavřeno a musíme si jít vyměnit peníze ke zlatníkovi. Další místňák nás tam ochotně dovede. Kurz je celkem dobrý, ale pouze na velké bankovky. Měníme tedy 50 USD a 50 liber, protože jiné velké bankovky nemáme. Cestou k autobusu se pak zastavujeme v obchoďáku, který ve zdejší špíně působí jak z jiného světa. Uvnitř nacházíme asi 4 otevřené banky. Opět se nám potvrzuje, že nemáme nikomu věřit ani nos mezi očima, hlavně pokud by z toho mohl mít peníze či alespoň provizi.
Na netu jsme se dočetli, že v případě plného vlaku je lepší jet do Peradeniya (tam je ta botanická zahrada), kde vlak staví ještě před Kandy. V Kandy totiž nastupuje hodně lidí a člověk má tak větší šanci, že se do vlaku vejde. Jedeme tedy busem do Peradeniya a pak šlapeme asi kilometr a půl k našemu guest housu, protože jsme tvrdohlaví a nebudeme přece platit tuk tukářům :). Dostáváme pokoj pro 4 lidi, protože je prý stejnak volný. Večer se pak potkáváme s dalšími hosty - dvě holky z Chille, které jsou na cestě už asi 2 měsíce (Vietnam, Thajsko), a starší pár Britů, kteří jsou na Srí Lance už 5 týdnů. Ti dnes přijeli z Elly, tak nám radí, co tam navštívit. Chillanky jedou zítra stejným vlakem, takže s těmi se ještě uvidíme.
Den 6: Cesta z města (do Ella)
21. 2. 2016
Vstáváme v 6 hodin, abychom v 7 mohli vyrazit na nádraží. Tuk tuk nás tam hodí za 200 LKR (trochu moc za dva kilometry) a my si kupujeme lístky do Elly za 230 LKR na osobu. Na všemožné rady jsme na nádraží asi hodinu před odjezdem vlaku, ale úplně zbytečně, protože lístek prodají každému, klidně pět minut před odjezdem. Nástupiště se postupně plní turisty a my začínáme mít obavy, abychom se do vlaku vešli.
Vlak přijíždí na minutu přesně v 7:30 a je tak plný, že lidi visí ven ze dveří. S napětím čekáme, až někdo vystoupí, ale to se neděje. Místňáci se tlačí dovnitř a záhadně mizí v davu lidí. Kam se tam sakra vejdou? Pobíháme ode dveří ke dveřím a přemýšlíme kudy dovnitř. Další vlak jede za 3 hodiny a nemáme důvod si myslet, že bude prázdnější. Hlavně se nám tady nechce čekat. Nakonec se obrňujeme zkušenostmi z pražského metra (a přidáváme asi tak 10x tolik) a tlačíme se batohy napřed dovnitř. Místní, co už jsou ve vlaku, nám ochotně pomáhají, táhnou nás a tlačí. Uf, jsme tam, nechápeme jak. V tlačenici sotva dýcháme, ale jsme tam! Prý v Kandy vystoupí hodně lidí a že si i sedneme. Kéžby. V Kandy sice pár lidí vystupuje, ale ještě víc jich nastupuje! Alespoň se ale z uličky u dveří dostáváme do dál do vozu, kde je o něco menší tlačenice a nad hlavou nám vrčí větráky, což znamená dýchatelný vzduch. Také už nejsme u otevřených dveří, takže nehrozí, že vypadneme ven. No ale i kdyby, tak vlaky tu jezdí tak pomalu, že stačí naskočit o vagon dál.
Takto trávíme 3 hodiny (z celkových 7). Každou chvíli se davem lidí prodírá prodejce jídla, oříšků, taštiček, ovoce, stíracích losů a kdoví čeho dalšího. Uvolňují se dvě sedadla a spolucestující Francouz, kterého jsme předtím pustili dál za nás, nám je podrží. Smrskáváme se a zveme ho, aby si sedl také. Další tři hodiny jedeme ve třech na dvou sedadlech. No lepší než drátem do oka. Dáváme se s Francouzem do řeči - cestuje sám, protože už neměl dva roky dovolenou a jeho snoubenka těsně před odjezdem musela cestu zrušit kvůli práci. Prý ho ale donutila jet. Trochu smutné, asi by se mi samotnému nikam nechtělo. Náš spolucestující nakonec vystupuje kousek od Nuwara Eliya, protože mu v Elle zrušili rezervaci ubytování a bojí se, že by tam žádné nesehnal. Jak se ukazuje později, jeho obavy byly liché, protože nám ubytování nabízí na každém kroku.
Poslední hodinu jízdy z okna pozorujeme čajové plantáže rozeseté po kopcích. Je to fakt pěkná podívaná a chápeme, proč všichni jízdu vlakem do Ella doporučují, nicméně opět vážíme, zda za to ty 3 hodiny v tlačenici stály. Později zjišťujeme, že jsme si vybrali fakt blbý den, protože zítra je pondělí v úplňku, což znamená důvod pro oslavu a zřejmě tedy i pro cestu vlakem.
V Ella konečně pociťujeme mírné ochlazení (z 30-ti na asi 25 stupňů) a hledáme naše ubytko. Na adrese z booking.com je samozřejmě hotelů spousta, jen ne ten náš. Policista nám nakonec poradí, kterým směrem se vydat, ale že je to 2 kilometry a máme si vzít tuk tuk. To určitě… Voláme majiteli guest housu, kterému ale v tom hluku nerozumíme ani slovo. Nakonec nám volá zpět jeho žena, se kterou se konečně domlouváme co a jak. Jdeme tedy zpět k nádraží a zjišťujeme, že náš guest house je hned přes koleje! To jsme si mohli tu cestu dolů do vesnice ušetřit. Rozhodně to ale nebyly 2 kilometry, spíš necelý jeden. Opět se nám potvrzuje, že jak jde o nějaké peníze či provize, nesmíme věřit ani policistům.
Ubytování i jídlo je tu trochu (2x) draží, asi vysokohorská (či spíše vysoko-turistická) přirážka. Je to tu ale moc hezké, restaurace jsou celkem hezky upravené a není tu tolik odpadků, jako všude jinde na Srí Lance.
Den 7: Kolem Elly
22. 2. 2016
Tak s tímhle jsme nepočítali - v noci nám byla zima! Noční teploty tu klesají na 13 stupňů a přikrývky jsou dost tenké. Zítra se tedy musíme na noc trochu obléci. Nicméně i tak spíme do osmi hodin a po již obligátních snídaňových banánech jdeme pokořit Little Adam’s Peak, což je místní mini kopie Adam’s Peaku.
Asi po hodině jsme nahoře, výšlap byl celkem v pohodě. Nedalo nám to ale a šli jsme ještě na vedlejší kopec, což už byl docela krpál, tak jsme si trochu mákli. Výhled do okolí byl moc pěkný a společnost nám dělala skupinka třech psů. Těch je tu mimochodem všude spousta, protože zde nefunguje odchyt a utrácení zatoulaných psů, tak jako u nás. Na jednu stranu je to hezké, že zde psy neutrácí, na druhou stranu někteří jsou fakt v dost zbědovaném stavu, hladoví a vypelichaní. I když bychom chtěli, tak si je raději nehladíme, abychom od nich nechytili nějaké blešky. Já vím, jsou to blechy psí, ty na člověka nejdou, ale i tak.
K obědu si kupujeme Curd, v překladu tvaroh, který se zde ale dělá z buvolího mléka. Chutná to jako něco mezi jogurtem a tvarohem, každopádně je to moc dobré. Hlavně pokud to člověk doplní banánem či papájou. Po obědě odpočíváme a schováváme se před poledním sluncem a ve dvě hodiny vyrážíme na další místní “zajímavost”, Nine Arch Bridge. Ne, že bychom u nás neměli viadukty, ale tady to třeba bude zase něco jiného.
Pěšky nám to opět trvalo asi tak hodinu a když jsme dorazili na místo, ptáme se první rodinky, která sedí u viaduktu, zda pojede vlak. Prý ne, už jel a další jede asi za dvě hodiny. No nic, přecházíme viadukt a trochu se zarazíme, když vidíme dva policisty se samopaly. To, že jdeme po kolejích je nijak nevzrušuje, asi to tu hlídají před Tamilskými tygry (jsou tu ještě nějací?). Na druhé straně už sedí lidí daleko více a tak si dáváme malou pauzu se sušenkami. Asi za 5 minut slyšíme troubit vlak! Honem, kde je foťák! Uf, něco máme :). Když už jsme v tom, fotíme si ještě policisty, kterých se předem raději zeptáme, zda můžeme. Jakmile to vidí ostatní, jdou si je fotit taky, či se rovnou fotit s nimi.
Zpátky máme v plánu se vrátit po kolejích, nejprve ale musíme projít asi 50 metrů dlouhým tunelem, kde nám nad hlavou létají netopýři. Vlaky tu jezdí asi tak 10x za den, takže je to v pohodě a nic nás nepřejede. Hned za tunelem nás vyděsí cedulka, že tato cesta je opuštěná a máme si dát pozor na zloděje, a pokud už zde musíme jít, tak nemáme nosit nic cenného. No, však s sebou máme jen dvě zrcadlovky, nějaké objektivy a všechny naše peníze… Je to ale v klidu, dokonce cestou potkáváme ještě další policejní stanoviště. Po kolejích se jde pěkně blbě, pražce jsou na jeden krok moc blízko a ob jeden pražec je to zase moc daleko, připadáme si jak tučňáci. Jinak místní zde koleje zcela běžně používají jako pěší trasu, no asi lepší jak chodit skrz džungli.
K večeři si dáváme pizzu, abychom si trochu odpočali od smažené rýže. Za 1200 LKR se najíme oba, ale je fakt, že bychom snesli i větší. Bohužel větší už nemají, tato byla “jumbo”. Na zítřek jsme měli naplánovaný přesun k Horton Plains, ale po přečtení recenzí na netu tento výlet zcela rušíme. Je to předražené, plné turistů a zase tolik tam toho k vidění prý není.
Den 8: Liptonovo sedátko
23. 2. 2016
Dnešní noc už byla lepší, důkladně jsme se oblékli. Vstáváme v 5:30, abychom mohli vlakem v 6:40 do Haputale, odkud máme naplánovaný výšlap na Lipton’s Seat, tedy místo, kam se chodíval Sir Thomas Lipton kochat svými latifundiemi. Zhruba 25 km vlakem zdoláváme již za jednu hodinu a v 7:40 jsme v Haputale. Ptáme se slušně oblečeného pána, který jde evidentně do práce, odkud jede autobus do Dambatenne, což je náš výchozí bod a zároveň také čajová továrna, postavená v roce 1890 přímo panem Liptonem. Její návštěvu ale necháváme na odpoledne a vydáváme se nahoru na Liptonovo sedátko. Nejprve ale musíme odehnat tuk tukáře, kteří nám tvrdí, že těch 6 kilometrů nemůžeme ujít. Je to sice celou cestu do kopce, ale po silničce vinoucí se mezi čajovými plantážemi. Stále si tedy užíváme nádherné výhledy a cesta nahoru je lepší, než samotný pohled seshora. Fotíme si i nějaké sběračky čaje, o kterých jsme se dočetli, že jsou to potomci tamilských hinduistů dovezených sem z Indie, a vlastně tu tak trochu otročí. Dostávají sice zaplaceno, ale pouze zhruba 80 Kč denně a práce je neskutečně náročná. Navíc prý ani nemají žádné doklady a tedy nemají nárok na lékařskou péči či zdravotní pojištění. Denně musí nasbírat asi 20 kg čaje, na slunci, ve větru či dešti. Plantáže jsou v kopcovitém terénu, plné hadů, pijavic a další havěti. Člověk se pak na ten čaj začne dívat z trochu jiné perspektivy.
Cestou zpět to občas střihneme skrz plantáž, abychom si zkrátili dlouhé serpentiny. Je sucho, takže pijavice dnes nehrozí. Asi v 13 hodin navštěvujeme továrnu, kde platíme vstupné 250 LKR na osobu. Připojuje se k nám další skupinka turistů a jdeme dovnitř. Bohužel dnes není továrna kompletně v provozu, protože včera bylo pondělí při úplňku, což znamená volno - není tedy žádný čaj, který by se dal zpracovávat a část procesu tak stojí. Vidíme ale, jak se suší čaj natrhaný dnes a náš průvodce nám některé stojící stroje i zapne, abychom viděli, jak pracují.
Čaj se nejprve nechá na teplém vzduchu trochu zavadnout a pak jde do stroje, který lístky ubalí v malé ruličky. Následuje rozsekání na malé kousky a fermentace, což je přírodní proces kvašení. Během fermentace čaj prostě jen tak leží na podlaze, po které se právě teď procházíme. Poté následuje průchod horkou pecí, která fermentaci zastaví. Čaj se poté ještě zbavuje různých nečistot a třídí se podle velikosti kousků. Vždy totiž chcete mít v čaji stejně velké kousky, protože to ovlivňuje, jak se louhují. Nejjemnější čaj je nejlepší a nejdražší a jak se dozvídáme, tak právě tento putuje i do čajových sáčků Lipton čajů. Vždy jsem měl za to, že v sáčcích je čaj horší, než když si koupím třeba sypaný čaj, ale minimálně u Liptonu to tak není.
Továrna denně vyprodukuje 4,5 tuny čaje, původně z 20-ti tun čajových lístků. Hotový čaj se vozí na burzu do Colomba, kde se draží a kupují si jej různé firmy, které si je pak míchají do svých čajových směsí jako je např. Earl Grey, English breakfast a další.
V Haputale si chceme dát něco k obědu a zaujmou nás takové placky. Objednáváme si je s sebou, ale mylně se přitom domníváme, že se jmenují Kotti. Po té, co kuchtík hodí na pánev hromadu zeleniny a něco, co připomíná naší placku, ale nasekané na kousky, se trochu zhrozíme. Už je ale pozdě a dostáváme tak v pytlíku zabalený oběd, který se ale opravdu nedá jíst někde na koleni na nádraží. No nic, i tak to zkoušíme, naštěstí máme s sebou vždy alespoň plastové lžičky. Jídlo opět neskutečně pálí a Lucce ani moc nechutná. Za loudivých pohledů nádražních pejsků tedy sním, co se dá a zbytek jim věnuji. Všechno ale sežere alfa pes a tak je nám zbytku trochu líto.
Vracíme se zpět do našeho guest housu a potkáváme dvě Češky, Ivču a Katku, které zrovna přijely vlakem z Nuwara Eliya. Zítra pokračují dále a jdou zdolat Adam’s Peak. V potravinách pak potkáváme další Češku, která cestuje s kamarádem. Tady je víc Čechů než na Václaváku! Před spaním si ještě prodlužujeme ubytko o další noc, protože se nám tu líbí - není tu takové vedro jako všude jinde a hory máme rádi.
Den 9: Ella Rock
24. 2. 2016
Dnes jsme se vydali na nejvyšší vrchol blízkého okolí, Ella Rock. Museli jsme si předem na netu najít mapku (díky TripAdvisoru), protože značení tu neexistuje. Zato tu ale jsou místní “průvodci”, kteří vás mile rádi za pár tisíc rupií odvedou na vrchol. No to určitě. Vybaveni mapkou a instrukcemi od majitele guest housu vyrážíme po kolejích směr Kandy. Potkáváme další pár, Holanďani, kteří mají stejný plán (a stejnou mapku). Společnými silami odrážíme nabídky průvodců a nacházíme tu správnou odbočku z kolejí. Pak už jde vše jak po másle a v podstatě jdeme po jedné pěšině až na vrchol. Je to pěkný krpál, ale za dvě hodiny jsme nahoře, totálně propocení. Vrchol hory je pokrytý eukalyptovým lesem, který v nás zanechává zvláštní pocit. Stromy jsou hubené, vysoké, krásně rovné. Listy eukalyptu nádherně voní. Některé stromy mají ohořelou kůru, asi tu občas dochází k požárům.
Asi v poledne jsme zpět na pokoji. Náš další dnešní úkol je dát vyprat, protože už nemáme moc co na sebe. Prádelna nám vypere za 1400 LKR, to jde. Prádlo je i poskládané a zatavené v pytlíku. Musím se zde ale trochu rozepsat o našich zkušenostech s volbou oblečení. Touto dobou už bychom dávno neměli co na sebe, ale co se dalo, tak jsme si prali v umyvadle sami. Hlavně tedy funkční trika a spodní prádlo, případně i některé ponožky. Někde jsme se dočetli, že by si člověk měl sbalit bavlněná trika, to se nám ale moc neosvědčilo. Bavlněné triko v ruce moc nevyperete a když se zpotíte, tak špatně schne. Taky jsme udělali tu chybu, že jsme si vzali nějaká trička bílá, jako že na slunci to bude lepší - po jednom dni jsou nechutně zažloutlá od potu a opalovacího krému. Takže pro příště: tři funkční trika, tři kusy funkčního spodního prádla a troje ponožky. Každý den si jeden kus člověk přemáchne v mýdlové vodě a má vystaráno. Funkční věci narozdíl od bavlněných s jistotou za pár hodin uschnou, a to i v pokoji. Stropní větrák totiž obstará dostatečné proudění vzduchu.
Pro dnešek už toho máme dost a tak pospáváme, píšeme deník atd. V 15 hodin navíc začne pršet. Navečer zkoušíme ještě banku, potřebujeme další peníze. Má ale zavřeno a bankomat nefunguje. No nic, snad se poštěstí zítra cestou do Uda Walawe.
Den 10: Safari v Uda Walawe
25. 2. 2016
Sice jsme dnes měli v plánu si přispat, nakonec jsme ale v 8:30 už ve vesnici a míříme do banky. Vyměnujeme poslední dolary, abychom měli alespoň nějaké peníze. I tak by to ale chtělo někde vybrat. Skáčeme na bus do Welawaya, kde na 4. pokus konečně nacházíme banku, která akceptuje naše karty. Uf. Následuje další bus a v 13 hodin jsme v Udawalawe. Hned u autobusu se na nás vrhli dva řidiči safari džípů. Jednomu vysvětlujeme, že jedeme do hotelu Happy Elephant a on že nás tam prý zadarmo hodí. Naskakujeme tedy na džíp a užíváme si první jízdu na korbě, kdy vám fouká do očí a nic nevidíte.
Mr Happy, majitel hotelu, nás přivítal King Coconut drinkem, který nám po dopití ještě rozsekl, abychom mohli vyškrábat počátky toho, co u nás známe jako hmotu uvnitř kokosu. Také nám doporučil, že je lepší jet na safari odpoledne, protože v období sucha se zvířata večer chodí ochladit a napít k vodě. Tuto informaci jsme dnes slyšeli už podruhé a tak se rozhodneme mu věřit. Dáváme si tedy malý oběd (toasty, džem, hromada ovoce) a vyrážíme.
V džípu jsme sami dva a řidič, který nás předtím vezl od busu. Celkem nás ta sranda přijde na 3500 džíp, 6200 vstupné a 300 dýško pro řidiče, dohromady tedy 10 000 LKR. No nic, na safari jsme jen jednou. Po vyslechnutí historek jiných cestovatelů, které jsme za uplynulé dva týdny potkali, jsme se trochu báli, abychom něco viděli. Nakonec jsme ale měli opravdu štěstí a viděli jsme spoustu zvířat. I náš průvodce a řidič v jednom to říkal. Národní park Uda Walawe je plný života a například u jednoho malého jezírka jsme viděli želvu, vodní buvoly, krokodýla, pelikána, orla, co zrovna ulovil zmiji a nakonec přišla ještě sloní rodinka na večerní koupel. Pávi se tu producírují jak nějaké slepice a sloni jsou snad na každém rohu. No prostě paráda.
Vracíme se v 18:30, značně utahaní a udrncaní, že nás z toho až bolí záda. V 19:30 na nás čeká asi největší a nejlepší večeře, kterou jsme tu zatím měli, a to všechno za pouhých asi 600 LKR na osobu. Většina lidí nedojedla, ale my, protože jsme žrouti z Čech, to do sebe všechno nacpeme :). Následuje ještě papájový džus a můžeme jít spát.
Den 11: Cesta z města 2
26. 2. 2016
Ráno, po neméně královské snídani, jsme se vydali na cestu k deštnému pralesu Sinharaja. Ukázalo se, že tohle byl asi nejhorší den naší dovolené. Tuk tukem jsme se nechali odvézt na hlavní křižovatku u Uda Walawe, kde se dá chytit autobus do města Embilipitiya, které je takovou přestupní stanicí. Po asi 2 hodinách se dostáváme na místo, kde si kupujeme něco k jídlu a hledáme bus do městečka Deniyaya, kde by si nás už měl vyzvednout majitel našeho guest house. Jízda busem do Deniyaya je peklo. Jednak jedeme nějakou totální okreskou o šířce autobusu, na které místy ani není asfalt, a druhak bus jede tak pomalu (jinak to v těch zatáčkách ani nejde), že bychom tam snad byli rychleji pěšky.
Po 3 hodinách tohoto utrpení se dostáváme do Deniyaya a voláme majiteli guest housu. Prý sem nejezdí, že musíme ještě dál, do vesnice Mederipitiya. Ach jo. Za chvíli k nám přiskočí cizí pán, že prý jestli jedeme do Sinharaja Hostelu - odpovídáme, že ano, a on že nám volá majitel a podává nám svůj telefon. Nevěřícně na něj zíráme. Majitel nám ale pouze zopakoval, co už jsme věděli. Asi se chtěl ujistit, že opravdu víme kam máme jet. No nic, čekáme půl hodiny na další bus a pokračujeme dál.
Když si myslíme, že už nemůže být hůř, nastupuje do autobusu asi tak celá škola dětí, které si snad musí stát na hlavách. Je tak narváno, že se nedá dýchat. Naštěstí jsme u okna, takže přežíváme. Na místě na nás už čeká tuk tuk a následuje ještě asi 3 km dlouhá cesta, či spíše tankodrom. Celkem nám tato 60 km dlouhá cesta trvá 6 hodin. Jsme totálně vyřízení. Jsou tři odpoledne a my přemýšlíme, co teď. Můžeme jít do pralesa hned a nebo jít zítra ráno. Volíme zítřek, abychom si to více užili, když už jsme se sem táhli takovou dobu.
Majitel nám vysvětluje, že náš pokoj je ještě dalších 200 metrů daleko, ale že nám může cestou ukázat “dormitory”, tzn. hostel, pokoj pro víc lidí, který by nám nechal za stejnou cenu jen pro nás dva. V pokoji jsou sice dvě palandy, ale vypadá moc pěkně, a sdílená koupelna je taky super, dokonce i se sprchovým koutem, což tu nebývá zvykem. Sprchy jsou zde totiž tradičně společně se záchodem. To se vám možná zdá normální, mít záchod v koupelně, ale tady sprchu běžně nic neodděluje, spolu s vámi tedy osprchujete i záchod a celý zbytek koupelny. Palandy využíváme k tomu, že si mezi ně natáhneme šňůru a pereme si nějaká trika.
Jdeme ještě na krátkou procházku po okolí, ale více méně se dá jít pouze po cestě, po které jsme sem přijeli. Večer se zaposloucháme do zvuků pralesa, kde bzučí všelijací hmyzáci tak, že skoro není slyšet vlastního slova. Komára tu ale neuvidíte, protože zdejší ekosystém je natolik vyvážený, že se tu komáři nemohou přemnožit tak jako třeba v okolí měst.
Den 12: Deštný prales Sinharaja
27. 2. 2016
Je 5:25 a my už nemůžeme dospat. V 6 hodin jsme na snídani, kde se opět nafutrujeme na celý den dopředu. Čaj je tak silný, že v něm stojí lžíce, a tak okusíme čaj s mlékem a cukrem. Kupodivu se to docela dá. V 6:30 přichází náš průvodce, Hemal, který jak jsme se dozvěděli, je z velké části samouk a evidentně ho to hrozně baví. Chodí takhle s turisty do pralesa už 7 let. Tentokrát nejdeme sami, ale ve skupině sedmi lidí. Ještě než vyjdeme, si zastrkujeme kalhoty do ponožek, aby se nám nepřicucla nějaká pijavice. Protože je ale celkem sucho a už týden tu nepršelo, tak za celý den potkáme pijavice asi 3. Jednomu členovi naší skupiny se jedna při koupání přisála na kotník a pak mu to nepěkně krvácelo. Hemal mu na to ale přiložil lístky “divokého pepře”, které prý krvácení zastaví do 15-ti minut.
Naše procházka začíná na pěšině, kterou si místní zkracují cestu do další vesnice, takže tu běžně jezdí motorky. To se nám moc nelíbí, ale naštěstí pak z této cesty odbočujeme a jsme konečně v pralese. Hemal vidí i naprosto malé tvorečky a máme tak možnost spatřit mnoho endemických druhů. Už si ani nepamatuji, co všechno jsme viděli, ale namátkou třeba Kangaroo Lizard, Green Pit Viper, Giant Wood Spider, mnohonožky, makaky, hulmany posvátné a obří veverky.
Oběd jsme měli zabalený s sebou z hotelu a snědli jsme si ho u vodopádu, kde nám nohy okusovaly malé rybky. Pak následoval přesun k dalšímu vodopádu, kde už bylo dost vody na to, abychom se mohli vykoupat. Voda byla osvěžující, ale rozhodně nebyla tak studená, jak je člověk zvyklý z českých řek a potoků.
Zpět na hotel jsme dorazili asi v 16 hodin a tak jsme byli rádi, že jsme si den předem rovnou zamluvili 2 noci. S tím, jak dlouho tu trvají cesty autobusem, tak nevím, jak bychom se odsud dostali.
Den 13: První koupání
28. 2. 2016
Dnešní den nebyl až tak zajímavý, protože jsme opět absolvovali několika hodinový přesun autobusy. V plánu bylo jet někam na pláž a majitel hotelu nám poradil, že vlastní další hotel v městečku Polhena, které je blízko Matary. Původně jsme chtěli jet do Mirrisy, ale prý je tam moc turistů a v Polheně jsou jen místní. Nechali jsme se tedy vyhodit nejblíže, jak to šlo a do Polheny asi 2 km došli pěšky. Měli jsme vyhlídnutý ještě jeden guest house, protože ten, který nám doporučil majitel toho včerejšího, neměl moc dobré hodnocení na booking.com. Nejprve jsme omrkli ten druhý a i když se nám zdál celkem slušný, řekli jsme si, že zkusíme ještě ten doporučený. Cestou nás ale odchytl starší pán z Belgie a že prý bydlí v jednom guest housu, kde se dnes uvolnil pokoj, že je to levné a majitel je super. No tak proč ne, šli jsme se tam s ním podívat. Pokoj vypadal skvěle a byl jen za 1300 LKR na noc - naše nejlevnější ubytování. Už jsme tedy nikam dál nepokračovali a zůstali tady.
Nutno dodat, že tím, že to tu není až tak turisticky oblíbená destinace, je tu všude spousta odpadků. Toho jsme si ostatně všímali po celé Srí Lance. Odpadkové koše či popelnice tu neexistují a lidi prostě hází odpadky do lesa. Ti slušnější je pak pálí u sebe na dvorečku či na kraji silnice, a to včetně plastů. Náš spolubydlící nám ale tvrdil, že se tu snaží a jednou denně odpadky uklízí. Je pravda, že na pláži jsme pak ráno viděli někoho chodit a sbírat odpad, ale do křovíčka za ní, které bylo plné odpadků, už nedošel.
Odpoledne jsme poprvé za náš pobyt zde vyrazili na pláž. Ta byla naprosto plná místních, z 99% kluků, kteří tvořili zvláštní rojnici 10 metrů od břehu. Patrně tu neumí moc dobře plavat. Na plavání to ale stejně nebylo, protože foukal dost silný vítr a voda nám šplouchala do očí. Místní ženy se tu koupají zásadně oblečené a Lucka tak ve svých plavkách přitahovala pohledy. Do vody to ještě šlo, když se zrovna objevila průrva v rojnici, ale z vody to bylo horší a musel jsem ji doprovázet. Místní hoši se k nám stahovali jak žraloci, a to i pod vodou. Již dříve jsme se tu smáli, že děti v autobuse hrají nenápadnou hru “sáhni na bílého”, ale tady to až tak příjemné nebylo.
Moře je tu teplé, možná až moc. Zítra by to snad s tím počtem lidí na pláži mělo být lepší, protože dnes je neděle. Večer jsme šli ještě na procházku, podívat se zda neuvidíme na pláži nějaké želvy, jak kladou vejce. Ty jsme sice neviděli, ale zato jsme viděli spousty krabů, zahrabávajících se do písku, případně poustevníky táhnoucí svou kradenou ulitu.
Den 14: Šnorchlování
29. 2. 2016
Dnes už to bylo na pláži o poznání lepší. Vyrazili jsme hned ráno a skoro nikdo tam nebyl. V hotelu nám zadarmo půjčili brýle a šnorchly, tak jsme se jali pozorovat mořské dno. Je tu docela dost korálů, většina jich je ale mrtvých a pláž je tak posetá úlomky. Viděli jsme spoustu různých barevných ryb, ale zase si to nepředstavujte jako v nějakém dokumentu, kde jich kolem potápěčů plavou stovky.
Hned při vstupu do vody jsme zahlédli něco, co se podobalo želvě při nádechu, takže jsme měli tušení, že tu asi jsou, ale to nebylo nic proti tomu když jsme jí pak potkali pod vodou. Skoro metr dlouhá kareta a my jsme s ní plavali! Dokonce jsme jí i pohladili po krunýři. Je to tu dost mělké, takže jsme měli dobrý výhled na to, jak se pase na dně. Ještě před polednem jsme to zabalili, protože už nám bylo vedro. Bohužel to bylo evidentně pozdě, za pozorování želv jsme krutě zaplatili spálenými zády a to i přes to, že jsme je měli namazané. Odpoledne jsme tedy zůstali schovaní a tiše trpěli a proklínali sebe a zdejší slunce.
Den 15: Nejjižnější bod ostrova
1. 3. 2016
Po neklidné noci jsme dnes ráno opět vyrazili pozorovat želvy, tentokrát ale v tričku, po vzoru místních žen. Zato jsme ale měli větší štěstí a viděli dnes celkem tři želvy. Také se s námi dal do řeči provozovatel půjčovny šnorchlů, který nám prozradil, že želvy chodí na pláž až kolem jedné v noci a že si vede deník, kam si píše, kde jsou nakladená vejce. Po dvou měsících se pak chodí dívat na nově vylíhnuté želvičky a jejich cestu do moře.
Poobědvali jsme naši oblíbenou papáju s curdem a asi ve dvě hodiny jsme se vydali na nejjižnější místo ostrova, maják Dondra. Cesta nebyla nic moc, i když je to kousek busem, protože nás pálily záda. Blbě se nám nese i samotný foťák přes rameno, takže si neumíme moc představit, že bychom zítra měli nahodit dvanáctikilové bágly a vydat se na další cestu. Maják byl ale super. Dříve se dalo za mírný poplatek jít i nahoru, ale pak vláda přišla na to, že se zde místní takto neoficiálně obohacují a zatrhla to. Dnes jsou kolem areálu majáku cedule, že se jedná o základnu námořnictva a vstup je zakázán. Nicméně tady je všechno takové volnější a tak jsme v pohodě došli až k majáku.
Zítra jsme se chtěli přesunout do Galle (čteno Gól), ale zatím si to s batohy neumíme moc představit a tak to možná pojmeme jako jednodenní výlet odsud. Je to asi hodinka busem, tak to bychom asi přežili. No ještě uvidíme.
Den 16: Staré město v Galle
2. 3. 2016
Nakonec jsme se ráno uschopnili a podnikli přesun do Galle. Na booking.com jsme si našli levný “home stay” asi 5 km od centra, kam jsme se dopravili busem. V zásadě se jedná o pokoj v domě, kde lidi zcela normálně bydlí. V tomto případě jsme s nimi měli i sdílenou koupelnu.
Odpoledne jsme šli na prohlídku starého města, které se nachází v původní pevnosti postavené Portugalci v 16. století. Zvolili jsme ale špatný čas a po třech hodinách nám bylo takové vedro, že jsme se museli vrátit. Centrum samotné bylo pěkné, vůbec nepřipomínalo jakákoliv jiná města, která jsme zde za celou dobu viděli. Budovy vypadají více evropsky, nejsou to takové slumové barabizny jako třeba v Kandy. Také je zde daleko větší klid, není tu smrad a smog a obecně je to tu uhlazenější. Je holt vidět, že je to turisticky hodně navštěvovaná destinace.
Den 17: Želvičky
3. 3. 2016
Dnes ráno jsme vyrazili busem do želví líhně v městě Habaraduwa, kterou jsme překřtili na Habaďůru. V líhni se starají o malé želvičky, které zde nechávají bezpečně vylíhnout a povyrůst. Vejce kupují od rybářů nebo sami sbírají na pláži. Někteří místní je totiž jedí (nelegálně) a tak je třeba je chránit. Mají zde také zraněné želvy, např. od lodních šroubů, které pak, když se vzpamatují, pouští zpět do moře.Viděli jsme celkem pět druhů mořských želv ze sedmi.
Cestou zpět jsme se šli vykoupat na Jungle beach. Museli jsme sice od busu dojít asi kilometr (do kopce a z kopce), ale stálo to za to. Pláž je vegetací a kopcem kompletně odříznutá od silnice a domů a jediná cesta k ní je malá pěšinka skrz les.
Na největší horko jsme se jeli schovat do hotelu a navečer jsme ještě vyrazili do města. Bylo to o dost lepší než včera, protože jednak nebylo vedro a druhak tam bylo o dost míň lidí. Ve městě jsme byli až do setmění a návrat na ubytko byl tak o to dobrodužnější. Ještě, že máme Google Maps a snadno tak vidíme, kde máme vystoupit.
Den 18: Nachystejte nám uzenáče!
4. 3. 2016
Dnes je poslední den našeho pobytu na Srí Lance. Musím říct, že už se dost těšíme domů a celkově jsme z této dovolené spíše utahaní. Včera jsme se rozhodovali zda jet busem, protože ten končí asi tak půl hodiny cesty od samotného Colomba, a nebo vlakem, který končí logicky na hlavním vlakovém nádraží, kam stejně chceme jet. Na netu jsme se totiž dočetli, že je tam možnost odložit si za pár šupů batohy, čehož chceme využít, abychom je nemuseli tahat celý den na zádech. Nakonec jsme se rozhodli pro autobus, protože s vlaky nemáme úplně dobrou zkušenost (viz cesta do Ella). Autobus byl klimatizovaný moderní stroj, tak, jak ho známe od nás. Express to byl v tomto případě proto, že jede po dálnici. Jediné dálnici na ostrově, kam se zřejmě podívají jen tyto autobusy, případně dodávky se soukromým řidičem. Nebo tak nám to alespoň přišlo, protože dálnice byla úplně prázdná (je totiž za poplatek).
Asi po hodině jsme vystoupili a hned skočili do dalšího busu, tentokrát už standardní rachotiny, který nás měl odvézt na vlakové nádraží. Prý půl hodiny. V tomhle provozu, kdy se z dvou-proudové silnice stává čtyř-proudová, nám to trvalo asi tak hodinu a půl. To bychom tam byli dříve tím vlakem. No nic. Na nádraží úspěšně nacházíme “šatnu”, kde je i možnost odložit si batohy. Ty ukládáme do asi tak sto let starých skříní dimenzovaných na obrovské kufry, s kterými snad cestovali ještě kolonialisté. Úschova batohů na celý den nás stojí 56 LKR.
Vytipovali jsme si pár míst, kam bychom se chtěli podívat a začínáme s opěvovaným Galle Face Green, což by měl být pás zeleně podél pobřeží zbudovaný v 19. století. Jdeme pěšky a průběžně odháníme tuk tukáře, kteří nesnesou pohled na lidi chodící po svých. Pás zeleně tu opravdu je, nicméně místy je to spíš pás hlíny. Není tu jediný strom ani palma a tak se není kde schovat před sluncem. No nadšení opravdu nejsme.
Projdeme tedy tuto “nádheru” a hledáme bus, který by nás odvezl blíže k Factory Outletu, kde se prodává levné značkové oblečení z místních továren. Když asi po další hodině cesty dorazíme na místo, tak jsme z nabídky dost zklamaní, nebo alespoň já - pánské věci jsou tu maximálně ve velikosti M. Lucka si ale kupuje pár drobností a když už nic, tak je tu klimatizace a tak se trochu ochladíme.
Teď už míříme zpět k nádraží, cestou ale ještě jdeme přes Independence Square, kde fotíme Independence Memorial Hall postavenou na počest osvobození se od Britské nadvlády v roce 1948. Také si všímáme, že zde nejsou žádní prodejci různých nesmyslů se svými stánky. Asi je to tu dost regulované, aby to působilo čistě a upraveně. No a funguje to, protože Colombo je jedno z těch čistších měst, která jsme viděli. Neříkám čisté, ale čistší.
Procházíme ještě Viharamahadevi Park, fotíme kopii Bílého domu (radnice) a stavujeme se na jídlo v slušně vypadající jídelně. No možná až tak slušná nebyla, protože Lucce je poprvé za celou dovolenou špatně od žaludku. Já už si to tu několikrát zažil a nic mi není. Naštěstí jsme na tuto eventualitu připraveni a prášek to jistí.
Kolem osmé jsme konečně i s batohy před nádražím a hledáme, odkud jezdí “express” bus na letiště. Dočetli jsme se totiž, že se máme za každou cenu vyhnout místní lince 187, která je dost pomalá, průvodčí dává vyšší ceny než by měl a tak dále. Jdeme kolem Bati a Lucka si kupuje dvoje sandály v přepočtu za 100 Kč jedny. Já samozřejmě nic, největší velikost pánských bot je zde 44. Asi po půl hodině hledání autobusu jsme od ochotného tuk tukáře zjistili, že poslední jede kolem 18-té, protože se jedná o komerční linku. Prý jestli nechceme poslední jízdu tuk tukem za výhodných 1800 LKR. Ne, díky. Chvíli čekáme na “o trochu lepší” místní bus, který prý jede rychleji a má klimatizaci. Po dvaceti minutách jeden jede kolem, ale je plný. Tak nic, skáčeme do první 187, kterou vidíme. 30-ti kilometrovou trasu jsme ujeli za 2 hodiny a autobusový naháněč si řekl asi tak 4x více za lístek, než měl. V tu chvíli jsem byl ale už tak utahaný, že jsem mu to bez odmlouvání zaplatil. No zase tolik se nestalo, místo 17 Kč jsme zaplatili asi 60. A aby toho nebylo málo, tak nás ještě vyklopil 1 km od letiště, u příhodně zaparkovaných tuk tuků. Moc se nám ven nechtělo, protože bus by měl jet až na letiště, ale vyhodil nám batohy na ulici a s úsměvem ukazoval na tuk tuky. No prostě kolem letiště se, velmi slušně řečeno, nevyskytují zrovna nejlepší lidé… Došli jsme to samozřejmě pěšky, už jim nedáme ani rupii!
Na letišti jsme vyměnili zbytek peněz zpět na eura, převlékli se a čekali do 1:40 na odlet našeho letadla. Čekání se celkem vleklo, protože jsme všude stáli hrozné fronty. Nejprve na odbavení, pak na security check, no znáte to. Teď už jen 5 hodin do Dubaie a pak 7 hodin do Prahy a jsme doma!