Den 16: Hurá domů

Jelikož jsme včera šli spát brzy, tak jsme nemohli pořádně usnout. Budíme se, převracíme, odkrýváme a zase přikrýváme, až nás ve 3:45 budí budík. Bez odkladů vstáváme, balíme a skáčeme do auta. Ve 4:15 odjížídíme na naši poslední cestu po anglických silnicích, do 15 km vzdáleného Doveru. Zastavujeme se ale na posledním nadjezdu, kde se utvořila fronta dolů do přístavu. Policie blokuje kruhový objezd a střídavě pouští auta ze dvou příjezduvších front, podle toho jak se uvolňují fronty čekající na pasovou kontrolu. Trajekt odplouvá v 6:00 a naše 90 minutová rezerva se najednou zdá být malá. Možná jsme přeci jen měli jet dvě hodiny předem, jak nám to doporučovali v emailu, který přišel asi před týdnem. Říkali jsme si ale, že brzy ráno to přeci nebude tak hrozné. Když se konečně dostáváme dolů ke kruháči, tak si lidi v autě před námi dělají selfíčka a nejedou. Policista tedy uzavírá náš pruh a my zase trčíme na místě. Sakra. Po chvíli se i my dokodrcáme do přístavu a řadíme se do sto metrů dlouhé fronty na pasovou kontrolu. Přesněji řečeno do jedné z asi deseti front. Nahaněč aut nás ale posílá do jedné poloprázdné fronty, která nebyla přes dodávku vidět. Pak si všímám, že vedlejší fronta je prázdná úplně a najednou tam proudí auta. Po chvíli mi to nedá a přejíždím tam také. Celé to totiž funguje tak, že vpředu jsou závory a postupně se pouští auta z jednotlivých front k okenkům celníků. Rozjíždí se fronta vedle nás a teď už neváhám a jedu tam, není času nazbyt. Jsem promptně vytrouben, ale co se dá dělat, jinak to nestihneme. Když se konečně protlačíme přes kontrolu pasů až k check-inu a do řady 41, zhasínám motor. Jsem zvyklý, že tady se většinou dobu čeká, než se začne trajekt nakládat. Jenže ono už je půl šesté a tak jedeme rovnou dovnitř. Stihli jsme to tedy tak akorát. Uf.

Na trajektu pospáváme, není co objevovat, je to ten samý, jako před dvěma týdny. V Dunkirku jedeme nakoupit jídlo na dnešní den a pak už se vydáváme na tisíc kilometrů dlouhou cestu do Prahy. Jen pro úplnost, v tuto chvíli je asi deset hodin. Pozorujeme frontu do přístavu dlouhou asi deset kilometrů a oddychujeme si, že to už máme za sebou.

Cestou vjíždíme do několika zácp, které nás tak o dvě hodiny zdrží. Jelikož musím celou cestu řídit sám, tak náš plán od začátku byl, že si tak kolem šesté nebo sedmé hodiny najdeme v Německu nějaký kemp a zbytek dojedeme zítra. V podvečer se ale jede po německých dálnicích dobře a nebýt těch zácp, asi bychom to dali až do Prahy. No nic, je sedm hodin a už mě po těch devíti hodinách za volantem bolí zadek. Hledáme tedy kemp. Jenže jsme před Norimberkem a všechno je buď příliš daleko od dálnice a nebo děsně drahé. Jediný, co se nám líbí, je až za dalších 100 km. Tak hoďku to snad ještě dáme.

Palubní počítač v autě ukazuje dojezd asi 120 km a tak už začínám být nervózní, protože benzínek kolem neměckých dálnic není zrovna mnoho. Navíc většinou mají jen Super E10, tedy palivo s desetiprocentním podílem bioethanolu, a nejsme si jistí, jestli ho naše postarší Mondeo může (pozn. autora: po příjezdu zjišťujeme, že ano). Zatím jsme to vždy řešili tak, že jsme brali benzín u benzínek mimo dálnice. Sjíždíme tedy u první benzinky, kterou vidíme a kupodivu není hned při dálnici, musíme kousek dál. Je to nějaká mini pumpa pro kamiony a navíc zavřená, ale na druhé straně dálnice má být další. Ta už vypadá normálně a navíc má i obyčejný Super. Hned jak vystupuji, přiskakuje ke mně holčina s batohem, a že prý jestli jedeme do České republiky. Jedeme, ale auto je beznadějně plné. Tak prý jestli bychom jí nehodili alespoň na další benzinku, že už je tu hodinu a zatím nikdo do ČR nejel a kamiony jedou až ráno. Vypadá dost nešťastně, tak diskutuji záležitost s Luckou a říkám jí ať s ní zatím promluví, než zaplatím. Prodavač, když mě vidí, tak slečnu taky zmiňuje, že ať jí hodíme. No holka vypadá, že je ochotná se vměstnat kamkoliv a tak věci nějak přeskládáme, Katku na zadním sedadle zarovnáváme a naši novou pasažérku taky.

Míjíme benzínku, míjíme odbočku na kemp. V autě je veselo a jede se dobře. Zbývajících 300 km během rozhovoru utíká jak voda. Naše spolucestující Aiswarya je z Indie a v Německu studuje na magistra. Je jí 21 a protože jí skončil semestr, tak si řekla, že se trochu podívá po Evropě. Peněz asi nemá moc nazbyt, tak stopuje. Právě byla na pár dní u kamaráda(ky) v Norimberku a teď jede za kamarádem(kou) do Prahy. Hodíme ji až před dům a ještě si vyměňujeme kontakty. Co kdybychom někdy potřebovali u někoho přenocovat v Indii, že. Loučíme se a konečně jedeme domů, kam dorážíme těsně před půlnocí.

Dnes jsme zvládli za jeden den projet šest zemí (Anglie, Francie, Belgie, Holandsko, Německo a Česká republika) a 1142 km. To máme nový rekord, snad dlouho vydrží.