Cestopis Anglie 2016

Klikněte zde pro vytištění cestopisu

Den 0: Přejezd Německa

16. 7. 2016

Vyrážíme za ranního kuropění, tedy v 10:00, za slunečného počasí a s dobrou náladou. Auto se nám zdá nějaké poloprázdné a tak stále přemýšlíme, co jsme zapomněli. Nakonec se pár věcí našlo, ale nic zásadního, co by se nedalo cestou doplnit.

Asi 70 km od Prahy nás chytá první zácpa a v Německu pak následuje několik dalších. Jako již tradičně o prázdninách, dálnice je třeba opravit. Během cesty děláme dvě větší přestávky, kdy si můžu na lavičce na chvíli zavřít oči a odpočinout si. Nevím, jak to jiní řidiči dělají, že ujedou takové trasy. My jsme za první den nakonec ujeli 796 km. S tímto výsledkem jsem spokojen, protože na zítřek nám zbývá už jen 350 km do Dunkirku. Cestou tak bude čas zastavit se třeba v Gentu nebo v Bruggách.

Noc trávíme v krásném kempu, který je zároveň farma, v Holandsku. Cena by podle internetu měla být kolem 18 Euro, tak snad nebudeme ráno nemile překvapení. V samém nadšení jsem se totiž zapomněl zeptat.

Také poprvé zkouším svůj nový setup na zapisování poznámek, jehož fotku přikládám níže. To autíčko nemám na hraní, je to bezdrátová myška. Nedá se s ní ale skoro pracovat, protože když s ní člověk hýbe, tak svítí světýlka a pak už si prostě musíte začít hrát…

Den 1: Návštěva Belgie

17. 7. 2016

První ráno ve stanu si užíváme a vyvalujeme se do osmi. Snídáme musli a přijde nám děsně přeslazené. Když chceme jít v 9:15 zaplatit, nikde nikdo. Snažím se dozvonit, ale také bez úspěchu. Nakonec se mi daří paní dovolat a konečně můžeme odlehčit peněženku - teď se ukáže, jestli internet nekecal. Kemp nakonec stál 21.5 Euro, tak to jde. Vyrážíme tedy opět kolem desáté.

První zastávku děláme v Gentu, kde se procházíme po krásném historickém centru, ve kterém je asi 10 obrovských kostelů. Zřejmě se chystá nějaký festival, protože na každém náměstí je nějaká stage. To musí být paráda, tedy alespoň pro fanoušky festivalů. Nám to trochu kazí výhled na staré budovy, ale co se dá dělat. Taky je nám děsné vedro, protože je asi 28 stupňů, což jsme na této dovolené úplně neočekávali.

Druhá zastávka jsou Bruggy. Tam už jsme sice byli, ale tolik se nám to líbilo, že jsme se rozhodli zastavit se zde znovu. Chvíli se motáme městem než konečně najdeme vhodnou uličku k zaparkování. Vypadá to, že je parkování zdarma, ale přeci jen se pro jistotu ptáme kolemjdoucích. Bruggy nezklamaly, jsou stále stejně krásné, jako před šesti lety. Tentokrát jsme navštívili i nějaká místa, která jsme posledně nestihli. Jedním z nich byl i kostel Svaté krve, do kterého se jde netradičně po schodech a nachází se ve druhém podlaží. Maličký, ale moc hezký.

Noc, nebo alespoň část, protože vstáváme ve 3:30, strávíme v kempu Greenpark těsně u belgicko-francouzských hranic. Recepce je už zavřená, tak platíme v přidružené restauraci za tlumočnické pomoci jednoho z hostů. Protože musíme tak brzy odjet, nemůžeme parkovat za branou, a tak rozbíjíme tábor mezi basketbalovým a vojebalovým hřištěm. Cena 19 Euro.

Den 2: Trajektem do Anglie

18. 7. 2016

Budím se uprostřed noci a dívám se na mobil, je 2:30, uf, mám ještě hodinku spánku. Lucka jde ve 3:20 na záchod, který je stejně přes noc zavřený, a tak vstáváme. V rekordním čase vše balíme, a ve 4:00 už sedíme v autě, připraveni k odjezdu. Trochu jsem neodhadl vzdálenost kempu od Dunkirku, resp. vzdálenost přístavu od Dunkirku, takže to máme ještě skoro 40 km.

Po přečtení různých povídaček na internetu raději zamykám auto zevnitř a vyrážíme na cestu. Ještě je noc, tma jako v pytli, nikde nikdo. Kupodivu v našem městečku ani není žádná zácpa, tak jako byla včera večer, sestávájící se převážně z francouzských vozidel. Budovu DFDS jsme našli celkem v pohodě, parkoviště před ní je skoro plné nocujících cestujících. Taky jsme zde mohli přespat, ale nedá se nic dělat, zase jsme mohli spát pohodlně ve stanu.

Paní za přepážkou mi pouze sdělí, že můj vytištěný dokument o rezervaci je v pořádku, a tak se vydáváme hledat check-in. Trochu se ve změti kruháčů v okolí přístavu motáme, ale nakonec se někde obracíme přes dělící pás a… jsme na check-inu kamionů. Nevadí, přejíždíme další dělící pás a už jsme správně. Po asi třech pasových kontrolách, kontrole kufru a zadního volného sedadla plného krámů jsme konečně zaparkovaní v řadě 33 a čekáme na nalodění. Kolem aut chodí psovodi a vše důkladně očuchávají. Tedy ti psi, aby bylo jasno. V 5:30 se začínáme hýbat a konečně “nás žere” (pozn. redakce, interní vtip) trajekt. Zabíráme si vhodnou měkčenou lavičku a ukládáme se k odpočinku.

Po překonání kanálu se v 7:00 místního času vyloďujeme v Doveru. Celou dobu si říkám “jeď vlevo, jeď vlevo” a celkem to jde, protože jinudy se jet nedá. Jedeme kolem Customs (celnice) a paní na nás mávne, že máme jet na kontrolu. A sakra, teď nás deportují. Příjemný fousatý pán si dřepne k našemu autu a ptá se nás, kam jedeme. Povídáme, že do Anglie. To mu nestačí a chce to upřesnit. Toho nejsme schopni a říkáme, že je to takový roadtrip a vlastně ještě nevíme. Tak prý jestli máme na dnešek zamluvené ubytování - nemáme. Knihu kempů? Nět. Ale máme mobil s internetem. To ho uspokojuje a pouští nás dál. Ještě nám ale doporučuje stavit se na útesech a na hradě. Uf, prcháme, než si to rozmyslí.

Jedu vlevo. Zatím se daří. Nacházíme cestu k Doverským útesům a dojíždíme na placené parkoviště. Je ale tak brzy, že v boudě nikdo není a tak to máme zadarmo. Nemůžu se rozhodnout, kde zaparkovat, a tak jezdím sem a tam. Chci něco ve stínu, ale je to marné. Mimochodem, je jasno, svítí slunce a už v 7 ráno je vedro. Kdo by to byl od Anglie čekal? Doverské útesy jsme už jednou navštívili, ale moc rádi se sem vracíme. Tentokrát jdeme až na konec k majáku, kde chvíli posedáváme a osycháme. Nikoli od deště, ale od potu, je fakt teplo. Zpět u auta jsme asi ve 12 hodin a přemýšlíme, co dál.

Nakonec se rozhodujeme, že zkusíme zajet na hrad a uvidíme, kolik bude stát vstupné a hlavně jestli se vyplatí koupit si permanentku English Herritage, která zajistí vstupy na všechny možné památky po celé Velké Británii. Vstup je za 20 Liber pro jednoho a permice je za 66 Liber pro všechny 3, na 16 dní. Je to sice dost, ale na druhou stranu nebudeme muset řešit jestli se to a to vyplatí vidět - v podstatě stačí navštívit 2 libovolné památky a je to zpět.

Návštěvy hradu rozhodně nelitujeme, protože takhle krásně zpracované vnitřní prostory, včetně nábytku, a různých dobových dekorací v podobě zařízené kuchyně, včetně modelů jídla atd., to jsme ještě neviděli. Samozřejmě netušíme, jak moc se to opravdu podobá 12. století, ale každopádně se nám to líbí. Hrad samotný je obrovský a dal by se tu strávit celý den. Jednak je tu hlavní Great Tower, která má několik pater, a druhak spousta dalších míst, která lze prozkoumat, jako jsou třeba středověké tunely, nebo tunely válečné (druho).

Z hradu odjíždíme po šesté hodině plní zážitků. Stavujeme se ještě v Tescu v Folkestone a jedeme do kempu, který jsme si našli na netu, jako nejlevnější z okolí. Kemp je nakonec pouze za 13 Liber a v krásném prostředí pastvin plných ovcí. Tolik ovcí pohromadě jsme snad ještě neviděli a jsou v podstatě všude, kam oko dohlédne.

Den 3: Bitva u Hastings

19. 7. 2016

Ráno nás budí békání ovcí a děsné vedro. Už druhý den v Anglii svítí slunce. Říká se, že léto je nejoblíbenější den Angličanů v roce. Tak letos už měli dvě. Vyrážíme poměrně pozdě, ale v zásadě nikam nespěcháme. Nejprve jedeme do malého městečka Rye, které je posazené na kopečku a jsou v něm krásné uličky plné 500 let starých domů. Nakoukneme i do vyhlášené Mermaid Inn a nestačíme se divit. Vypadá to zde jak v středověkém domečku pro panenky. Hned bychom se zde ubytovali, kdybychom se chtěli zbavit nějakých peněz.

Následuje cesta na památník bitvy u Hastings, rozhodující bitvy v historii Anglie, kde Vilém Dobyvatel porazil krále Harolda a získal tak anglický trůn pro Normany. Cestou se ale ještě zastavujeme u jakéhosi lesíka, kde si dáváme oběd sestávající se z toustového chleba, sýru a křivých okurek z Tesca. Totiž, abyste rozuměli, křivé okurky nejsou dostatečně okurkovaté, a tak byly asi za třetinovou cenu. Pak jdeme na krátkou procházku do onoho historického lesa, který je ale úplně normální.

Památník bitvy u Hastings je opět moc hezky upravený a audio průvodce je dobře zpracovaný. Nejdřív jdeme do návštěvnického centra, kde jsme uvedeni do souvislostí a je nám i popsán průběh bitvy. Pak jdeme pěším okruhem přímo kolem bojiště. No a nakonec procházíme i zříceninami Benediktýnského kláštera, který nechal Vilém na památku bitvy na místě postavit.

Ještě nemáme dost a tak vyrážíme omrknout přímořské letovisko Brighton. Do města dorážíme v 19 hodin a marně hledáme místo k parkování. Celé město je totálně obložené. Nakonec po dvaceti minutách parkujeme, ale bohužel na placeném. Platí se ale jen do osmi. Nicméně platba probíhá přes mobilní aplikaci, která mi nejdřív nejde stáhnout, protože prý jsem z ČR a následně do ní odmítám zadat svou platební kartu. V 19:45 objevuji o kus dál v ulici parkovací automat, ale to už se nevyplatí a tak čekáme do osmi u auta.

Město během hodiny proběhneme poklusem, ale i tak vidíme to důležité a zajímavé. Molo, krásné uličky a královský palác, který byl ve své době popisován jako katedrála Svatého Pavla, která vrhla štěňata. Postavil ho Jiří IV., tehdejší Princ z Walesu. Celkově mi Brighton připomíná starou část San Francisca, hlavně architekturou, ale také kopcovatostí, a nakonec i tím zábavním molem.

Do kempu přijíždíme v 21:40 a naštěstí nás ještě v pohodě umístí. Je to obrovská louka a můžeme se plácnout, kam chceme. Takticky zůstáváme blízko záchodům/sprchám. Vaříme si špagety za svitu měsíce a čelovky. Cena kempu je 11 Liber plus 50 pencí za sprchu - celkem tedy 12 liber.

Den 4: Stonehenge

20. 7. 2016

Ráno vylézáme ze stanu v 8 hodin a v dálce to vypadá na déšť. Poplašeně balíme stan, ale nakonec neprší, naopak vylézá slunce. Už třetí den… Snídáme náš oblíbený rice pudding z plechovky za 15 pencí, Tesco value.

První dnešní zastávkou je hrad Portchester, který původně vybudovali Římané už v druhém století. Ještě před hradem si dáváme oběd, tentokrát sendviče s krůtí šunkou a ledovým salátem, vše nakoupené před chvílí v Tescu. Původní zdi hradu stále stojí, včetně zbytků strážních věží. Během času pak v hradu vyrostla několika patrová věž (Keep) a další opevnění. Vstup máme zadarmo díky English Herritage.

Po návštěvě hradu následuje hodinový přesun ke Stonehenge, jehož návštěva byla vždycky mým snem. Nějak jsem v něj ale už přestal věřit, protože Anglie je přece jen dost daleko a nevypadá tolik atraktivní (chyba!). Návštěva Stonehenge začíná v návštěvnickém centru, které je od samotného monumentu vzdálené asi 2 km. Odsud jezdí shuttle, nebo je možné jít pěšky. My jsme dorazili kolem čtvrté a do pěti se zdrželi v centru, kde je malé muzeum a ukázka vesničky obyvatel, kteří Stonehenge stavěli. Shuttle nás pak vyklopil už jen asi sto metrů od kamenů. Přímo k nim vás už od roku 1978 nepustí, z důvodu jejich ochrany před turisty způsobující erozi. Kameny jsou z tvrdého druhu pískovce, nicméně i tak dost trpí a některé už bylo třeba vyztužit betonem.

Stonehenge tedy z povzdálí obcházíme (nejblíže jsme tak 10m) a pak se jdeme ještě kousek projít po okolí, k zvláštní brázdě dlouhé asi kilometr, kterou zde také vybudovali naši pradávní předkové před 4500 lety. Vracíme se shuttlem na základnu a podnikáme ještě krátký přesun k Woodhenge, což byla dřevěná obdoba kamenného monumentu. Zde jsou ale pouze malé betonové válce, které mají naznačovat pozice kmenů.

Do kempu přijíždíme v 21:00, cena je nakonec 18,5 Liber, s čímž jsme v tomto drahém kraji spokojeni.

Den 5: Salisbury Plain má zavřeno

21. 7. 2016

Dnes jsme si krásně přispali a vyhrabali se ze spacáku asi až v devět. Snídáme ovesné vločky s banánem a plánujeme, co dál. Dostali jsme se totiž do bodu, kdy jsme nestihli naplánovat cestu den předem, takže to musíme dohnat dopoledne téhož dne. Nakonec vyrážíme na cestu asi až v půl dvanácté.

Nejprve jedeme do města Salisbury, které je známé hlavně svou obrovskou katedrálou. Tam ale chtějí za vstupné nějaké ty libry a vzhledem k tomu, že už jsme si zaplatili English Herritage permanentku, která se zde nedá uplatnit, tak dovnitř nejdeme. Procházíme si alespoň nádvoří se zastřešeným podloubím. Také jsme se ráno snažili zjistit, zda není náhodou pro veřejnost otevřený vojenský prostor Salisbury Plain. Volali jsme na nějaké číslo, kde nám měl jakýsi záznamník sdělit, kdy je prostor otevřený. Bohužel telefon vyzváněl a nic se nedělo, škoda.

Po druhé hodině vyrážíme k dalšímu cíli, Old Sherborne Castle, což je zřícenina opevněného obydlí/hradu biskupa Rogera, který byl svého času druhý nejmocnější muž v Anglii, hned po králi Jiřím I. Z hradu toho moc nezbylo, pouze některé zdi a nějaké náznaky místností. Konečně také asi ve čtyři hodiny obědváme, na lavičce na hradním nádvoří. Počasí se nám už trochu pokazilo a chvílemi poprchává.

Je sice teprve pět hodin, ale jsme už nějací unavení, tedy hlavně já. 50 km jízdy zde trvá tak hodinu, protože je to tu samá úzká silnička, zatáčky, všude kolem cesty je živý plot, takže není za zatáčky vidět a navíc je celý den hrozný provoz a před každým kruháčem je zácpa. Jedeme tedy do hodinu vzdáleného kempu, který jsme si našli na Google Maps. Prý moc pěkný kemp na farmě a i cena vypadá přijatelně. Komentáře nelhaly a kemp je opravdu fajn. Dvě veliké louky obehnané živým plotem, hezké čisté sprchy, a ještě jsme urvali místo se stolem, takže si ušetříme rozkládání toho našeho. Cena 14 Liber.

Den 6: Konečně příroda

22. 7. 2016

Dnes ráno vstáváme už v půl osmé (asi proto, že jsme včera šli brzy spát) a v půl deváté už odjíždíme. Naše cesta vede do Dartmooru, národního parku v hrabství Devon. Cestou se ještě stavujeme v Tescu nakoupit nějaké pochutiny, abychom měli co k obědu a k večeři.

Národní park Dartmoor je poměrně rozsáhlý (asi 1000 km2). Nejprve jedeme do vesnice Malaton, odkud jdeme na asi 10 km procházku po lese do údolí řeky Boven. Cestou navštěvujeme také Becky Falls, kolem kterých jsme předtím projížděli autem a zdálo se nám, že je parkoviště placené. No jak se nakonec ukázalo, placený byl vstup, protože se jedná o soukromou oblast kolem vodopádů s několika stezkami, piknikovými stolky a trochou zvířat, které se sem zcela nehodí (surikaty, chipmunkové, slepice, kozy, králíci). My ale nic neplatíme, protože jsme přišli od lesa. Pokračujeme dál k řece a pak proti proudu zase do kopce. Dole u řeky potkáváme stádo krav, které se tu potulují po lese. Jsou ale neškodné, tak procházíme dál.

Jsou čtyři hodiny a tak si konečně dáváme oběd na lavičce před kostelem. Máme opět sendviče se šunkou a salátem, plus tentokrát i s soft cheese, což je něco jako pomazánkové máslo. Po jídle sedáme do auta a chceme jet ještě na další výchozí bod, ale cestou zahlédneme hnědou cedulku, která většinou značí nějakou památku či zajímavost a vydáme se tam. Jedná se o osadu z doby bronzové, zvanou Grimspound. Dokonce ji nacházíme i v brožurce English Herritage. Osada už není co kdysi bývala, takže vidíme jen kamenný val, či chcete-li zeď, okolo rozvalin několika domečků, které zde zbyly. Celý kruh může mít tak 100 m v průměru, což je poměrně impozantní. A toho kamení, které tam museli nanosit.

Od Grimspound jedeme do kempu, který jsme našli v Nokia Here aplikaci, kterou používáme jako navigaci, protože umí stáhnout mapy do offline režimu. Cestou ale jedeme kolem jiného kempu, který je dokonce ještě přímo v Dartmooru. Je to opět nějaká farma s přidruženou loukou fungující jako kemp. Záchody/sprchy jsou starší, ale čisté, cena 13 Liber, tak zůstáváme. Večeříme velice stylově - párky a toustový chleba a jdeme spát.

Den 7: Po vřesovištích

23. 7. 2016

V půl páté lezu ze stanu podívat se, zda by se nedala vyfotit nějaká ta noční obloha, ale marně. Jednak je zataženo a druhak už je moc světlo. Dojdu si tedy na malou a lezu zpět. Nakonec vstáváme v osm a z kempu odjíždíme až před desátou. Jsme nějací zlenivělí a pomalí.

Jedeme do Portbridge, odkud by měla vést nějaká pěší trasa. V Portbridge zjišťujeme, že se zde zrovna koná nějaký “event” o historii Dartmooru. Mají tu stánky od doby bronzové, přes středověk až po současnost. Dáváme se do řeči s místním historikem, který nám popisuje nějaké reálie z dob minulých, třeba jak se stavěly kamenné zdi kolem osad. Pak si ještě popovídáme s fotografem z roku 1850, který nám ukazuje, jak se dřív fotilo na plechové destičky. Také nám předvádí nějaké svoje dnešní pokusy, které na místě hned vyvolává. Jedná se totiž o mokrý proces, kdy se fotka i její vyvolání dělá komplet za mokra. Má tedy s sebou i černou komoru.

Na informacích se ptáme, kudy je nejlepší jít a pán nám ochotně poradil trasu, a že prý ji mají v brožurce za 1,50 Liber popsanou. Místy totiž vede jen tak přes louky, kde není žádná cesta. Nicméně aplikace Mapy.cz, kde mám stažené turistické mapy Velké Británie, nás zachraňuje a tak se vydáváme na cestu bez brožurky. Jdeme přes krásné vřesoviště a pastviny, občas musíme skrz branku v plotě, který odděluje jednotlivé pastviny. Přicházíme k vodopádu, kde se pasou malí koníci a povaluje se tam pár lidí. Na chvíli se povalujeme taky, je to fajn. Počasí nám přeje, zataženo až polojasno, 20 stupňů. Posvačíme nějaké sušenky a vyrážíme na zpáteční cestu. Při překračování jednoho z potůčků musíme trochu taktizovat, protože přímo v cestě nám stojí stádo krav, které neustále obhlíží velký býk. Rohy má sice uřízlé, ale kulky ne. Nakonec zvolíme taktiku krávy obejít, protože se to zdá být lepší variantou, než se přetlačovat s býkem. Celkově má trasa 8 km a vede celou dobu přes vřesoviště a malé kopečky, podél potoka.

V Portbridge poobědváme chleba s tučňákem a koukáme na hodiny. Je půl páté a je jasné, že dva hrady, které jsme měli na dnešek v plánu, už nestíháme, protože oba zavírají v šest. Ostatně jako skoro všechny památky v Anglii. Volíme tedy ten bližší a jedeme. V pět jsme tam, hrad během půl hodinky proběhneme a ještě si stíhám na chvíli zchrupnout na kameni na nádvoří. V šest vyrážíme do kempu, který je asi 5 km od hradu.

Narážíme, protože za kemp chtějí 22,50 Liber a to se nám zdá moc. Prý po cestě jsou další čtyři. Nacházíme tři, ale všechny jsou stejně nebo i více drahé. Nakonec dojedeme až do Paingtonu, kam jsme vůbec nechtěli. Alespoň ale v Sainsbury’s (potraviny) chytáme Wi-Fi a hledáme kemp. Jak zjišťujeme, tak se zdejší oblast jmenuje English Riviera a kempy jsou tu všechny super luxusní a super drahé. Nakonec nacházíme kemp Churchill Farm, který je samozřejmě tam, odkud jsme přijeli, tedy na okraji Dartmooru. Je to ale zajížďka jen 10 km, takže jedeme. Cena 15 Liber, příjemný malý kempík u farmy, jak to máme rádi.

Den 8: Za kapitány Cookem a Drakem

24. 7. 2016

Dnes se nám daří vypakovat se z kempu relativně brzy, asi v půl desáté. Jedeme na hrad Dartmouth, který z brožurky English Herritage vypadá slibně. Prý fungoval ještě za druhé světové. Když dojedeme k hradu, zjišťujeme, že parkoviště je uzavřené. Nabízí se podélné parkování ve strmém kopci, ne, díky. Nakonec parkujeme na příjezdové silnici k hradu. Hrad samotný je ale spíše miniaturní, v podstatě se jedná o jednu věž, kostel a ještě jednu malou věžičku postavenou za války. Hrad je ale zajímavý tím, že nepatřil žádnému rodu, nýbrž městu Dartmouth, jehož obyvatelé ho postavili když hrozila invaze z Francie, aby město chránil. Další zajímavostí je, že zde byl nainstalován řetěz přes ústí řeky Dart, který měl zabránit lodím vplutí až k městu, které bylo asi míli proti proudu. Nikdy se ale nedočkal akce.

Počasí se nám trochu pokazilo a začíná pršet. Přesunujeme se tedy do města Plymouth, kde se chceme podívat na přístav, odkud vypluli James Cook a Francis Drake. Stavujeme se na oběd v Burger Kingu v obchodním centru a jdeme do města, protože už přestalo pršet - obchody si necháme na později. Plymouth není ošklivé město, ale za toho zamračeného a větrného počasí nás úplně nenadchne. Kdyby svítilo slunce, asi by to bylo jinak. Navíc před památníky zrovna opět staví nějakou stage pro festival, jako asi v každém městě, kde se vyskytneme.

Razíme tedy do obchodů, že si ještě nakoupíme nějaké ty levné anglické hadry. Ale ouha, stíháme akorát TK Maxx, kde nic nekupujeme, a Sportsdirect, kde si kupuju plecháček. Je totiž neděle a to se nedělá, resp. dělá se jen do půl páté. Přemýšlíme, zda jsou zde pozadu, či napřed. Asi napřed, kdo by chtěl dělat v neděli, že? Lucka tedy z Primarku nic nemá, tak snad v Bristolu. Alespoň si v obchodním centru, odkud nás v šest násilím vyhazují, hledáme na Wi-Fi nějaký levný kemp.

Farmářský kemp nacházíme, ale nikdo v něm není. Soused říká, že majitelé přijedou kolem deváté. No nestalo se tak, a nezastihli jsme je ani ráno. Peníze tedy lepíme izolačkou na dveře od jejich domu, tak snad neodletí. Cena (naše) 10 Liber + 1 Libra za sprchy.

Den 9: Po útesech do Polperra

25. 7. 2016

Podobně jako včera vyrážíme před půl desátou. Nejprve jedeme do městečka Polperro, ve kterém mají být úzké křivolaké uličky, hezké domečky a malý přístav. Při příjezdu k městečku zjišťujeme, že je do něj zákaz vjezdu motorovým vozidlům a musí se na parkoviště před ním, asi za 4 Libry na 3 hodiny. To určitě, jedeme tedy kousek zpět do sousední vesnice a necháváme auto tam, asi 500 m od útesů. Po pohledu na mapu zjišťujeme, že po útesech vede turistická stezka až do Polperra a je to asi jen 1 míle. Tak paráda, máme to i s hezkou procházkou a zadarmo. Městečko je opravdu moc hezké a trávíme v něm asi 2 hodiny. Procházíme uličkami a dojdeme až na vrcholek útesu, na kterém stojí jakási stodola.

Další dnešní zastávka je městečko Fowey, které má být také malebné. No je sice hezké, ale když už vidíte takových městeček padesát, tak vás ničím moc nepřekvapí. Nasměrujeme tedy auto k hradu Pendennis a jedeme dál. Cestou potkáváme Tesco, tak nakupujeme nějaké potraviny. Snažíme se ještě najít Iceland Foods, ale marně. Nakonec se nám to ale daří v městě Truro, což je hlavní město Cornwallu. V Icelandu mají totiž mražená hotová jídla, což je něco přesně pro nás. A taky cheesecake.

K hradu přijíždíme před pátou, zarazí nás ale cedule, že parkování u hradu je pouze pro invalidy. No nic, parkujeme na ulici a šlapeme nahoru na hrad. Ten je o dost lepší, než Dartmouth. Byl postavený v 16. století jako ochrana před Francouzy a Španěly. Následně byl vylepšován a stále byl v akci, včetně první i druhé světové války. V hlavní věži jsou na všechny strany nainstalovaná děla a u jednoho dokonce s posádkou. Vše je doplněné zvukovými a kouřovými efekty. V bývalých kasárnách jsme ještě shlédli výstavu zaměřenou na první světovou válku. Škoda, že tu nejsme až zítra, protože je zrovna odpolední program k nějakému výročí a mají zde být i různé ukázky atd.

Je šest a hrad zavírá. Hledáme, kde bychom dnes složili hlavu. První kemp, do kterého přijíždíme, je sice celkem levný (15 Liber), ale za sprchu chtějí 1 Libru na 15 minut. Co by kdo dělal ve sprše 15 minut? Možná by mohli zajít do extrému a chtít 10 Liber za 2 hodiny. No nic, jedeme do druhého, který, jak zjišťujeme, by měl stát jen 10 Liber za noc. Je to tak a tak zůstáváme. Navíc máme krásný výhled na moře a před stanem se nám pasou ovce.

Den 10: Rodiště krále Artuše

26. 7. 2016

V noci nás budí podivné funění a chroupání za hlavou. Usuzujeme, že se jedná o útok ovcí a jdeme se na ně podívat. Přímo za hlavou nám leží ovce opřená o stan a spokojeně přežvykuje. Jsou 4 hodiny. Povídám kuš, nic, šťouchám do ní, nic, přitom přes den když se k nim člověk přiblíží na pět metrů tak už upalují. Po chvíli se líně zvedá a kráčí pryč. Pak se otáčí a jde zase zpět a drcá do nás hlavou. Zmateně po sobě koukáme a přemýšlíme, jak ji odehnat. Nakonec na naše kušování reaguje a jde pryč. Ještě jí pro jistotu popoháním zpět do ohrady, jejíž ohradník bez proudu ovce vesele ignorují a podlézají.

Ráno při balení stanu zjišťujeme, že útok byl úspěšný a ovce nám nepozorovaně užvýkala jednu plastovou součástku ze stanu. Navíc kolem stanu je minové pole, takže musíme opatrně našlapovat. Vstáváme v osm a vyjížídíme opět před desátou. No co, jsme přece na dovolené. I když hodilo by se nám někdy zůstat 2 noci na jednom místě, abychom ušetřili čas potřebný k stavění a balení stanu.

Jedeme k St Michael Mount, což je patrně anglická obdoba Mont St Michel ve Francii. Je to ostrov kousek od pobřeží, kam se dá za odlivu dojít suchou nohou a na jeho vrcholu stojí opatství. Je ale o poznání menší. My bohužel přijíždíme zrovna za přílivu a tak je cesta na ostrov pod vodou. Funguje zde vodní taxi, které ale odmítáme zaplatit, protože by nás cesta tam a zpět přišla na 10 Liber. Navíc vstup do opatství je zvlášť a vstup do zahrad také. Ostrůvek ani nevypadá nijak zvlášť zajímavě, jako třeba ten ve Francii, kde stojí celé malé městečko.

Přemýšlíme, jestli se jet podívat na Land’s End, tedy nejzápadnější cíp Anglie, ale nakonec nejedeme. Stavujeme se ale v Chysosteru, což je pozůstatek vesnice z doby Římsko Britské, přibližně z 2. a 3. století našeho letopočtu. Jedná se o devět kruhových domů s nádvořím, které se prý našly pouze zde v nejzápadnější části Cornwallu. Jeden z nich je obzvláště zachovalý, se zdmi vysokými přes metr. To jsme ani nečekali.

Naší poslední dnešní zastávkou je hrad Tintagel, kde se prý narodil král Artuš. No podle toho to taky vypadalo. Ve vesnici bylo asi 5 placených parkovišť a jinde se nedalo. Parkujeme tedy za 1,80 Liber a ve čtyři hodiny vyrážíme na hrad. Tam nás ještě zaskočí s tím, že dnes není vstupné pro členy English Herritage zdarma, ale za drobný poplatek (3,40), protože prý mají nějaký “event”. To je samozřejme kravina, protože event už ve čtyři hodiny dávno skončil, ale co se dá dělat, když už jsme tu. Z hradu samotného nic moc nezbylo, pouze pár zdí a nějaké ty základy, protože jeho velká část spadla při sesuvech, které zcela oddělily poloostrov, na kterém hrad stál, od pevniny. Krajina útesů v okolí je ale nádherná a úplně to do nás vlévá takový ten pocit, kdy si představujete, jaké to asi bylo v oné době. Ještě před tím, než tu byl hrad, tu byla veliká osada čítající asi 100 domů a která, dle nalezené keramiky, obchodovala s Římskou říší. To bylo v Době temna (Dark Age), asi ve 4. až 6. století. Doba byla temná kvůli chaosu a migracím po rozpadu Římské říše způsobujícím ekonomický a kulturní úpadek společnosti.

V šest hodin jsme už u auta a jedeme do nejbližšího městečka nakoupit pečivo, abychom měli co zakousnout k večeři pro případ, že by ještě stále pršelo. Dnes bylo totiž celý den sychravo a chvílemi mrholilo, stejně jako teď. Nakonec se nám cestou podaří chytit slušný internet a tak hledáme kemp v naší cenové relaci. Cestou k němu potkáváme odbočky asi na 20 jiných kempů - v této oblasti, u pobřeží, je jich opravdu hodně. Ani je ale nezkoušíme, protože ten co máme vyhlídnutý stojí 15 Liber na noc, což je nám vyhovuje.

Den 11: Znovu v přírodě

27. 7. 2016

Ráno vstáváme před osmou a začínáme balením stanu, protože počasí stále nepřeje a mírně mrholí. Snídáme v autě chleba s burákovým máslem. Nic moc.

Náš dnešní cíl je Exmoor, národní park, který by měl být celkem podobný Dartmooru. Cestou se stavujeme pro benzín a na nákup. Někdy po poledni přijíždíme do Lyntonu, kde by měla být informační kancelář, ve které chceme zjistit, kam vlastně jít na kratší túru. Kancelář nacházíme a z brožurky okoukáváme trasu. Jdeme se ale ještě podívat na unikátní lanovku, železnici, kdy se dva propojené vagonky pohybují tak, že ten horní se naplní vodou a vytáhne tak nahoru ten spodní, který je v tu chvíli prázdný. A pak zase naopak. Stojí tu na to velká fronta lidí, asi je to převeliký zážitek, nebo se jim prostě jen nechce z kopce do spodní vesnice Lynmouth.

Naše kratší procházka začíná ve vesnici Simonsbath, odkud jdeme podél potoka, mezi kopečky a zpět přes pastviny, celkem asi 12 km. Je to tu hezké, ale vřesoviště Dartmooru se nám líbila víc. Cestou potkáváme několik kravích stád, tentokrát naštěstí bez býků. Krávy se tedy pokojně rozestupují a následně nás kousek pronásledují.

Je šest a my jedeme do kempu s tím, že se večer ještě zajedeme podívat do blízkých městeček Dunster a Porlock. Kemp je ale bohužel plný a tak se musíme poohlédnout jinde. Zrovna ale nemáme dostatečně silný signál, takže jedeme zase zpět odkud jsme přijeli než vyjedeme na kopec, kde je rychlost internetu dostatečná. Samozřejmě by se dalo jet pořád rovně a u první cedulky na kemp zahnout, ovšem to bychom se nedostali na cenu, jakou chceme. I tak ale nejlevnější kemp v oblasti je za 19 Liber, zatím nejdražší. Jak už tomu tak bývá, tak i nejhorší. Respektive není špatný, až na to, že stan stavíme na třetí louce, kde jak zjišťujeme o chvíli později, jsou pouze studené sprchy určené pro dětský tábor. K teplé vodě musíme nějakého půl kilometru zpět. A navíc jsou tu otravné mrňavé mušky, které pěkně koušou. Večeři tedy jím s šátkem na banditu a kloboukem na hlavě.

Den 12: Slet čarodějnic

28. 7. 2016

Probouzíme se až v půl deváté a hrabeme se ze stanu. Zase mrholí. Anglické počasí nás tedy přece jenom dostihlo. V rychlosti balíme a ve čtvrt na deset už sedíme v autě a snídáme. Pak vyčistit zuby, umýt nádobí ze včera, počkat na Katku až dorazí z koupelny, a v deset vyjíždíme.

Jedeme do Dunsteru, který jsme včera kvůli hledání kempu nestihli. V celém městečku se nedá zaparkovat a tak nám nezbývá nic jiného, než dát 1 Libru na placeném parkovišti. Pak samozřejmě potkáváme 3 volná místa. V Dunsteru jsou 2 hrady, které nám nepokrývá naše permanentka. Zde totiž platí National Trust, což je zase jiná společnost. Přímo v centru je osmistranná tržnice z 17. Století. Bohužel se ale nedá nijak rozumně vyfotit, protože kolem stojí zaparkovaná auta. Cestou k autu ještě vlezeme do moc pěkné zahrádky u hradu, která je patrně součástí vstupného, ale co už.

V Porlocku, který je asi 10 km od Dunsteru, takticky zaparkujeme v postranní ulici ještě před centrem. Jdeme na informace, kde nic moc nezjišťujeme, snad akorát, že se dá jít asi kilometr k moři, kde se nachází jakási bažina, která vznika po protržení přírodní hráze hurikánem “Lili” v roce 1996. Přes bažinu vede dřevěný chodníček, u kterého nás varuje cedule, že při desetimetrovém přílivu je pod vodou. Z tabulky u informací si ale pamatuji, že příliv byl asi před dvaceti minutami a chodníček je stále vidět, tak jdeme dál. Hráz je z krásných velkých oblázků. Pomalu si je chceme vzít domů na ohniště, ale kdo by se s tím tahal. Alespoň se na nich na chvíli posadíme, protože jsou krásně vyhřáté. V tu chvíli začíná slušně pršet a tak prcháme zpět přes bažinu na cestu krytou ze stran křovisky. Aspoň k něčemu je to křoví dobré, protože déšť tu nepadá ze shora, nýbrž ze strany.

Vydáváme se do Glastonbury, kde má být podle všeho pohřbený král Artuš. Parkujeme u Tesca a ještě si jdeme pro jistotu nakoupit něco k snědku. Město samotné působí poněkud zvláštně, protože je to tu samý čarodějný obchůdek a po ulicích se potulují zvláštní lidé, ověšení různými cetkami a oblečení do fialové barvy. Přenesli jsme se snad do světa Harryho Pottera? Jdeme se podívat k Glastonbury Abbey, což je jedno ze dvou možných míst, kde leží Artuš. Na zdi jsou vyvěšené plakáty ze starých ročníků Glastonbury Festivalu. Cena vstupného do Abbey nás ale odrazuje, takže jdeme o dům dál. Kolem nás jdou dvě ženštiny ve fialovém a mluví česky. Říkám tedy Lucce, že se jich může zeptat, co je to tu za slet čarodějnic. A ona na to, že jedna z nich je její bývalá profesorka ze střední školy! Vlezou do nějakého obchůdku a tak na ně čekáme venku, kde je překvapíme ze zálohy. Dozvídáme se, že se jedná o sraz kněžstva (goddess), či něco takového. Pak ještě vidíme, že registrace probíhá přímo na radnici. Na ulici je stánek, kde se dají koupit kouzelné hůlky. Vůbec je to tu zvláštní hipísácko-čarodějnické město.

V Tescu si na Wi-Fi snažíme najít kemp. Je tu teda dost draho. Nakonec po půl hodině hledání nacházíme jeden, kde by to mělo stát 16 Liber a jeden naproti, kde cenu neznáme. Cestou se ale ještě stavujeme na Glastonbury Tor, což je strmý kopec čnící asi 150 m nad městem, na jehož vrcholu je zbytek věže kostela z 14. století. To je to druhé místo, kde by mohl odpočívat Artuš. Výšlap stál za to, západ slunce krásně osvětluje okolní pastviny a pole a výhled je nádherný. Ve věži sedí nějaká paní a medituje za vůně jakýchsi vonných smotků, které hoří v rozích. Věž nemá střechu ani dveře a celkově to tu působí dost magicky.

Jdeme k autu a jedeme do kempu. Nejdřív zkoušíme ten, kde neznáme cenu. Je to 27 Liber, uf. Ten druhý je opravdu za 16 a navíc jsme tu úplně sami. Od paní majitelky se dozvídáme, že kemp je starý teprve 5 týdnů, takže vše je tu úplně nové. No prostě paráda.

Den 13: Velká katedrála ve Wellsu

29. 7. 2016

Vstáváme kolem osmé a snídáme ovesné vločky s ananasovým kompotem. Vskutku zvláštní kombinace, ale je to jedlé a kupodivu i dobré.

Vypravujeme se už v půl desáté a směřujeme do Wellsu, což je maličké katedrální město. Katedrála je opravdu impozantní a dokonce je vstup zdarma. Za zmínku stojí původní vitráž z 14. století a zajímavá osmiúhelníková místnost, kde se scházeli kněží z celého kraje k projednání důležitých záležitostí. Občas se místnost stále ještě využívá a každý kněz má své vlastní sedátko. Ve městě je také nejdelší dochovaná středověká ulička, ve které se normálně bydlí a před domem občas stojí moderní auto kazící celkový dojem.

Další dnešní zastávkou je město Bristol. Parkujeme u Sainsbury’s a jdeme necelý kilometr do města. Staré nábřeží sloužící dříve hlavně k nakládání lodí je dnes upravené jako pěší zóna, ze skladů jsou restaurace a celkově to tu působí pohodovým dojmem. Atmosféru dokreslují staré nákladní jeřáby, z nichž jeden je parní s nosností přes 30 tun. Celé město působí tak, že všichni sedí na zahrádkách před hospodami, popíjejí a baví se. Až nás to překvapuje, neb jsme měli Bristol za průmyslové město.

V rychlosti ještě děláme zátah na obchody a nakupujeme pár hadrů. Bohužel v žádném z outdorových obchodů nemají DD Tarp, který se marně snažím všude sehnat. Když doběhneme k autu s půl hodinovým zpožděním, vše se zdá v pohodě. Jdeme tedy nakoupit a pak se ještě jdeme podívat na loď SS Great Britain, která má být zakotvená u nábřeží. Zjišťujeme ale, že vlastně vůbec není ve vodě, ale v suchém doku, a celá expozice je placená a ne zrovna levná. Alespoň tedy fotíme okolí, které je hezky dobově upravené.

Jedeme do kempu. První, který máme najitý, vypadá celkem dobře, ale je v něm jenom jedna sprcha, což nám na počet návštěvníků přijde málo. Zkoušíme tedy druhý v záloze, který je jen o tři kilometry dál. V něm je počet lidí i sprch a záchodů stejný, ale vychází to o trochu levněji, 15 Liber a sprcha za 20 pencí, takže zůstáváme zde. Počasí nám přeje, takže vaříme špagáty s pestem.

Den 14: Běhání po Bathu

30. 7. 2016

Ráno se nám nechce vstávat a tak vylézáme až skoro v půl deváté. Snídáme PBJ, tedy peanut butter jelly sandwich, kde jako jelly používáme marmeládu. No, jíst se to dá.

V deset vyjíždíme do Bathu, starého lázeňského města, kde některé lázeňské budovy postavili už Římané. Kupodivu se nám daří zaparkovat v jedné uličce zdarma, ale pouze na 2 hodiny. Děláme si tedy okružní procházku po městě, které je plné obchodů, lidí, pouličních umělců atd. Působí ale hezky upraveně, nikdo nikam nespěchá, prostě taková lázeňská pohodička. Naše parkovací doba uplynula a tak jdeme k autu. Ještě se nám ale z města nechce, takže přejíždíme k Sainsbury’s, kde je ale parkování pouze na hodinu a půl a po parkovišti chodí týpek, který si fotí SPZky, takže to fakt hlídají. Alespoň si tedy dojdeme nakoupit něco k obědu a popojíždíme autem k Royal Victoria Park, kde asi 20 minut hledáme místo k parkování. Nakonec se zadaří a dokonce ani není limitované časem. Před námi sice stojí auto s uraženým zrcátkem, které se válí po zemi, ale snad se jedná o ojedinělý incident.

Bereme deku, která už s námi byla v půlce Evropy a která jezdila ještě ve Škodě 120 mých rodičů a je tak možná starší jak my, a jdeme si udělat piknik v parku. Konečně nějaká dovolená a ne pořád jen běhat po městě. Po chvíli nám to ale nedá a zase běžíme do města. Lucka chce totiž udělat ještě jeden nájezd na Primark, kterého se včera v Bristolu nestihla nabažit, protože jsem jí časově limitoval kvůli parkování. Tentokrát také něco pěkného ukořisťuje, takže už bude snad spokojená.

Na ulovené Wi-Fi ještě hledáme kemp na dnešní noc, chceme totiž ještě trochu popojet směrem k Doveru, abychom toho zítra neměli tolik. Je to ale bída, protože kolem dálnice na Londýn nic moc není a čím blíže k Londýnu, tím dražší. Nakonec se rozhodujeme, že pojedeme zpět tam, odkud jsme ráno přijeli, protože je to jistota a nebylo to špatné. Škoda jen, že jsme nevěděli, že v Bathu strávíme celý den, jinak jsme nemuseli ráno balit stan a ušetřili bychom tak trochu času.

Den 15: Na návštěvě u Darwinů

31. 7. 2016

Dnes jsme si přivstali a tak po snídani müsli zalitého horkou vodou už v půl desáté odjíždíme. Stavujeme se ještě pro poslední anglický benzín a frčíme směr Dover. Je to celkem něco přes 300 km a cestou se ještě zastavujeme v Down House, tedy domově Charlese Darwina, kde přes 40 let se svou rodinou bydlel, psal své knihy a podnikal různé přírodopisné experimenty. Tohle je krásná tečka za naší dovolenou.

Dům má přístupná dvě podlaží, zařízená tak, jako to bylo v devatenáctém století, kdy zde Darwin žil. V horním podlaží je ložnice s šatnou a v ostatních místnostech je expozice různých exponátů, osobních předmětů a deníků, s různým povídáním o životě a tvorbě, včetně velké mapy popisující pětiletou plavbu na lodi Beagle, kde Darwin posbíral tisíce vzorků živočichů a rostlin, ze kterých pak po zbytek života čerpal.

Ve spodním podlaží jsou pak jídelna, pracovna, studovna, obývací pokoj, dětský pokoj a pokoj s kulečníkovým stolem, to vše s audio komentářem. Nakonec se dá jít do zahrady, jejíž rozlohu odhaduji na pár tisíc metrů čtverečních. Většinu zahrady zakrývají záhony, kde se pěstuje zelenina a ovoce, je zde i skleník s různými exotickými druhy (masožravky, orchideje), které Darwin zkoumal. Tzv. sandwalk, tedy procházku, kterou absolvoval 5x denně, jsme si bohužel neprošli, protože její část byla uzavřená, kvůli jakémusi shnilému stromu ohrožujícímu pěšinku.

Kolem páté jedeme k nejblížší oblasti s restauracemi, nikoliv na jídlo, ale na Wi-Fi. Na web se sice nedostaneme, protože síť je placená, ale amatérsky blokuje pouze http(s) a Google Maps tak dokáží alespoň vyhledávat. Volám tedy do čtyř kempů v okolí Doveru a nakonec vybíráme ten nejlevnější, tedy za 7 Liber. Cena je neuvěřitelná, ale je tu pouze jeden záchod a není sprcha. Věděli jsme ale do čeho jdeme a na těch pár hodin nám to stačí. Zítra totiž opět vstáváme před čtvrtou, abychom byli včas v přístavu. Jinak je kemp opravdu pěkný a klidný, na přespání po cestě či před cestou ideální.

Den 16: Hurá domů

1. 8. 2016

Jelikož jsme včera šli spát brzy, tak jsme nemohli pořádně usnout. Budíme se, převracíme, odkrýváme a zase přikrýváme, až nás ve 3:45 budí budík. Bez odkladů vstáváme, balíme a skáčeme do auta. Ve 4:15 odjížídíme na naši poslední cestu po anglických silnicích, do 15 km vzdáleného Doveru. Zastavujeme se ale na posledním nadjezdu, kde se utvořila fronta dolů do přístavu. Policie blokuje kruhový objezd a střídavě pouští auta ze dvou příjezduvších front, podle toho jak se uvolňují fronty čekající na pasovou kontrolu. Trajekt odplouvá v 6:00 a naše 90 minutová rezerva se najednou zdá být malá. Možná jsme přeci jen měli jet dvě hodiny předem, jak nám to doporučovali v emailu, který přišel asi před týdnem. Říkali jsme si ale, že brzy ráno to přeci nebude tak hrozné. Když se konečně dostáváme dolů ke kruháči, tak si lidi v autě před námi dělají selfíčka a nejedou. Policista tedy uzavírá náš pruh a my zase trčíme na místě. Sakra. Po chvíli se i my dokodrcáme do přístavu a řadíme se do sto metrů dlouhé fronty na pasovou kontrolu. Přesněji řečeno do jedné z asi deseti front. Nahaněč aut nás ale posílá do jedné poloprázdné fronty, která nebyla přes dodávku vidět. Pak si všímám, že vedlejší fronta je prázdná úplně a najednou tam proudí auta. Po chvíli mi to nedá a přejíždím tam také. Celé to totiž funguje tak, že vpředu jsou závory a postupně se pouští auta z jednotlivých front k okenkům celníků. Rozjíždí se fronta vedle nás a teď už neváhám a jedu tam, není času nazbyt. Jsem promptně vytrouben, ale co se dá dělat, jinak to nestihneme. Když se konečně protlačíme přes kontrolu pasů až k check-inu a do řady 41, zhasínám motor. Jsem zvyklý, že tady se většinou dobu čeká, než se začne trajekt nakládat. Jenže ono už je půl šesté a tak jedeme rovnou dovnitř. Stihli jsme to tedy tak akorát. Uf.

Na trajektu pospáváme, není co objevovat, je to ten samý, jako před dvěma týdny. V Dunkirku jedeme nakoupit jídlo na dnešní den a pak už se vydáváme na tisíc kilometrů dlouhou cestu do Prahy. Jen pro úplnost, v tuto chvíli je asi deset hodin. Pozorujeme frontu do přístavu dlouhou asi deset kilometrů a oddychujeme si, že to už máme za sebou.

Cestou vjíždíme do několika zácp, které nás tak o dvě hodiny zdrží. Jelikož musím celou cestu řídit sám, tak náš plán od začátku byl, že si tak kolem šesté nebo sedmé hodiny najdeme v Německu nějaký kemp a zbytek dojedeme zítra. V podvečer se ale jede po německých dálnicích dobře a nebýt těch zácp, asi bychom to dali až do Prahy. No nic, je sedm hodin a už mě po těch devíti hodinách za volantem bolí zadek. Hledáme tedy kemp. Jenže jsme před Norimberkem a všechno je buď příliš daleko od dálnice a nebo děsně drahé. Jediný, co se nám líbí, je až za dalších 100 km. Tak hoďku to snad ještě dáme.

Palubní počítač v autě ukazuje dojezd asi 120 km a tak už začínám být nervózní, protože benzínek kolem neměckých dálnic není zrovna mnoho. Navíc většinou mají jen Super E10, tedy palivo s desetiprocentním podílem bioethanolu, a nejsme si jistí, jestli ho naše postarší Mondeo může (pozn. autora: po příjezdu zjišťujeme, že ano). Zatím jsme to vždy řešili tak, že jsme brali benzín u benzínek mimo dálnice. Sjíždíme tedy u první benzinky, kterou vidíme a kupodivu není hned při dálnici, musíme kousek dál. Je to nějaká mini pumpa pro kamiony a navíc zavřená, ale na druhé straně dálnice má být další. Ta už vypadá normálně a navíc má i obyčejný Super. Hned jak vystupuji, přiskakuje ke mně holčina s batohem, a že prý jestli jedeme do České republiky. Jedeme, ale auto je beznadějně plné. Tak prý jestli bychom jí nehodili alespoň na další benzinku, že už je tu hodinu a zatím nikdo do ČR nejel a kamiony jedou až ráno. Vypadá dost nešťastně, tak diskutuji záležitost s Luckou a říkám jí ať s ní zatím promluví, než zaplatím. Prodavač, když mě vidí, tak slečnu taky zmiňuje, že ať jí hodíme. No holka vypadá, že je ochotná se vměstnat kamkoliv a tak věci nějak přeskládáme, Katku na zadním sedadle zarovnáváme a naši novou pasažérku taky.

Míjíme benzínku, míjíme odbočku na kemp. V autě je veselo a jede se dobře. Zbývajících 300 km během rozhovoru utíká jak voda. Naše spolucestující Aiswarya je z Indie a v Německu studuje na magistra. Je jí 21 a protože jí skončil semestr, tak si řekla, že se trochu podívá po Evropě. Peněz asi nemá moc nazbyt, tak stopuje. Právě byla na pár dní u kamaráda(ky) v Norimberku a teď jede za kamarádem(kou) do Prahy. Hodíme ji až před dům a ještě si vyměňujeme kontakty. Co kdybychom někdy potřebovali u někoho přenocovat v Indii, že. Loučíme se a konečně jedeme domů, kam dorážíme těsně před půlnocí.

Dnes jsme zvládli za jeden den projet šest zemí (Anglie, Francie, Belgie, Holandsko, Německo a Česká republika) a 1142 km. To máme nový rekord, snad dlouho vydrží.