Den 17-44: Po pobřeží Norska až na Lofoty
27. 7. 2023
Tak se mi ten plán psát zápisky jen jednou za pár dní trošku zhroutil. Od posledního příspěvku do deníku uplynul přesně měsíc, takže to teď asi bude o něco složitější. Ti, co mě znají, tak vědí, že paměť mi moc dobře nešlouží, ale snad to s pomocí fotek a historie polohy na Google Maps nějak zvládnu.
Sedmnáctý den se přesouváme pár desítek kilometrů na druhý konec NP Rondane. Jsme v údolí, které vede mezi parky Rondane a Dovre a můžeme si tak vybrat, kam se půjdeme podívat. Nevím, jak se to přesně stalo, ale cesta nám zabrala skoro celý den. No asi jsme se neponáhlali… Abychom měli o něco lepší pocit, tak ještě večer vyrážíme na 10 km dlouhou túru směrem do parku Dovre. Chytře si na takovou krátkou procházku beru barefoot boty, které jsou po chvíli chůze v bažinkách úplně mokré. No nic. Cesta vede po úbočí jedné z hor a po druhém menším hřebeni se vracíme zase zpět. Tundra, kde nic moc neroste, nám umožňuje vidět naše auto, které je 5 km daleko. Cesta tak moc rychle neubíhá. K autu se vracíme kolem půlnoci a s o něco lepším pocitem, že jsme alespoň něco viděli, jdeme spát.
Další den si balíme batohy a vyrážíme na dvoudenní túru směrem do Rondane. Hned po startu nacházíme losí bobky a jsme z toho celí nadšení, že třeba potkáme losa. Po dvacáté hromádce nás nadšení přejde - bobků je tu všude spousta, ale losi žádní. Šplháme přes hřeben na druhou stranu a užíváme si pohled do krajiny, kde několik desítek kilometrů není stopa po lidské činnosti. Ne, že bychom tak daleko šli, tak daleko ale vidíme. Cesta pak pokračuje podél řeky, a protože už se schyluje k večeru, vylézají komáři. A to tak, že celkem dost. Štípou nás i přes oblečení a nastává úprk. Když konečně dojdeme k chatě, u které máme v plánu si postavit stan, tak se od malé asijské paní dozvídáme, že oplocený pozemek je “private” a stan si musíme postavit až za kamennou zídkou. Máme docela problém najít místo bez bobků a kamenů, ale nakonec se zadaří. Do chaty se ale můžeme, za 50 NOK/osoba, dojít osprchovat. Není to sice úplně málo, ale teplá sprcha se po celém dnu s batohem na zádech neodmítá.
V noci lehce sprchlo, ale nic, co by nás ohrozilo. Ráno se ještě skočíme do chaty omýt a vyrážíme na cestu zpět k autu. Je to asi jen 10 km, takže kousek. Akorát zase přes ten hřeben, tentokrát z druhé strany. Domů se jde ale vždycky líp, takže cesta utíká rychle.
Už před nějakou dobou jsme se rozhodli, že bychom na této cestě Norskem chtěli navštívit Atlantic Ocean Road, poměrně známou silnici vedoucí přes malé ostrůvky při pobřeží. Už dlouho bylo naším snem se po této silnici projet, takže když máme tentokrát tolik času, můžeme si menší zajížďku dovolit. Odpoledne tedy vyrážíme z Rondane/Dovre směrem na Bud, kde silnice oficiálně začíná. Při pohledu do mapy zjišťujeme, že jedeme blízko kolem další známe silnice, Trollstigen, tedy Cesty trolů, klikatící se mnoha serpentinami z údolí do horského sedla, a dále pokračující až do Geirangeru, jednoho z nejznámějších fjordů. V Geirangeru už jsme kdysi byli, ale Cestu trollů jsme si odpustili, protože v létě bývá totálně přeplněná, a v podstatě zacpaná - silnička je úzká, a když je plná aut a autobusů, je to spíš o nervy. Nicméně teď nám to časově vychází tak, že bychom tam byli kolem půlnoci, což je akorát na západ slunce a zároveň dost pozdě na to, aby tam bylo kdovíjak přecpáno. Je rozhodnuto. A že to rozhodnutí stálo za to. Je po dešti, slunce zapadá a silnice je naprosto prázdná. No dobře, potkali jsme asi dvě další auta. Nahoře v sedle je nové návštěvnické centrum, samozřejmě zavřené, a velké parkoviště. Vybíháme z auta, fotíme, lítáme s dronem a ještě fotíme. Paráda. Cestou dolů začíná pěkný slejvák, ale nám to nevadí, protože nemusíme domeček stavět, ale už v nem sedíme.
Dvacátého dne se konečně dostáváme na Atlantic Ocean Road. Jedeme po silnici přes mosty tam, a zase zpět, a užíváme si zapadající slunce nad oceánem. Podaří se nám udělat pár fotek a i záběrů z drona, ale než se pořádně rozkoukáme a najdeme ty nejlepší úhly, začíná pršet. Hledáme si místo ke spánku a nejjednodušší se jeví zůstat přímo na parkovišti na jednom z ostrůvků. Tak o tom se nám ani nesnilo - ne jen, že jsme se po Atlantic Ocean Road projeli, ale i tu přespíme. Ráno pak ještě dokončíme, co jsme s dronem začali den předem, a můžeme jet dál.
Dnešní program je návštěva prádelny v Trondheimu. Je to naše první praní na cestě. Veřejných prádelen v Norsku moc není. Většinou je možnost praní pouze v kempu, což přijde včetně ubytování poměrně draho. V Trondheimu je podle všeho prádelna, kde se dá vyprat a usušit dohromady za 100 NOK. Přemýšlíme, jestli si raději nekoupíme nové spodní prádlo, ale nakonec tam přece jen jedeme. Musíme ale až navečer, protože ve špičce je tam 3x větší mýtné, než mimo ni. Nakonec platíme za mýto a parkovné více, než za samotné praní. Navíc funguje jen jedna velká pračka, tak musíme půl hodiny čekat, až si dopere nahatý chlapík v ručníku, který si pere vše, včetně spoďárů, které má zrovna na sobě. Po praní si alespoň krátce projdeme Trondheim, když už jsme tu nechali takové peníze.
Na noc parkujeme kousek za městem na lehce pochybném parkovišti u jakéhosi parku. Ráno tam přijíždějí místní venčit psi a tak. Trochu divné, ale nikomu to, zdá se, nevadí. Trondheim je poslední velké město na cestě na sever, a také poslední, kde je IKEA. Tam nutně potřebujeme, protože nám chybí pár nezbytných doplňků. Například ručníky, které jsme si sice vzali, ale pouze ty “funkční”, aby rychle schly. Bohužel nám nedošlo, že taky velmi rychle začnou smrdět. No a pak jsme zjistili, že nás v autě zebou nohy, takže ještě musíme dokoupit vhodný kobereček. V teplých krajích zbytečnost, ale tady to fakt studí (a to máme zatepleno).
Následující dva dny buď jedeme, nebo odpočíváme, žádný spěch. Aby to bylo zajímavější a neviděli jsme jen “dálnici” (v uvozovkách, tady nic jako dálnice už není), bereme to na sever po další National Scenic Route, tentokrát po pobřeží Helgelandu. Celkem je na trase asi sedm trajektů a my to po třetím nebo čtvrtém stáčíme zpět na hlavní silnici. Ne, že by to nebylo na pobřeží hezké, ale ty trajekty docela lezou do peněz a zase až takový zázrak to v Helgelandu nebyl.
9. července, tedy dvacátý šestý den cesty, navštěvujeme nejprve ledovec Svartisen, kam vede asi 7 km dlouhá stezka. Nejprve tři kilometry podél jezera, což byla mimochodem šílená cesta po strmém břehu, přes kořeny, kameny, a tak, a následně čtyři kilometry přes ohlazenou skálu, což na druhou stranu velice zajímavé a netradiční. A pak zpět. Přes jezero mimochodem jezdí loď, která vás za krásných 300 NOK (600 Kč) na osobu převeze. No nekup to.
Večer, nebo spíš v noci, překračujeme Severní polární kruh. Fotíme se u návštěvnického centra (zavřeného, je půlnoc) a jdeme spát. Ráno jdeme do centra omrknout co tam mají, a zjišťujeme, že je to jen gift shop plný blbostí. Ale mají tam vycpaného losíka a ledního medvěda, tak aspoň něco.
Další dva dny jsou opět ve znamení jízdy autem, případně cvičení nebo odpočívání po cvičení. 11. července o půlnoci, jdu ještě zkusit štěstí s udicí. A kupodivu to vyšlo! Chytám svoji první rybu v životě. Je to treska obecná a mám co dělat, abych ji vytáhl na nízké molo, na kterém stojím. Má krásných 55 cm. Taky to byla první ryba, co jsem zabil a vykuchal. Kupodivu se mi to povedlo docela dobře. Lucka docela čumí, když v jednu v noci do auta přinesu zítřejší oběd.
Tresku si osmahneme na pánvi a k tomu děláme bramborovou kaši z krabice (jo, máme jí celou krabici). Nejlepší ryba co jsme kdy jedli, fakt. Škoda, že je patrně poslední. No minimálně do teď, kdy tohle píšu, jsem žádnou další nechytil. Teda aspoň ne tak velkou, že by stála za to. Večer přijíždíme do Tromsa a parkujeme rovnou naproti letišti. Naštěstí není nijak velké a tak tu není až takový provoz. Kolem jedné utichá a my můžeme v klidu spát. U letiště jsme proto, že zítra nám přiletí návštěva - Káťa, Lucky mladší sestra.
Ráno vstáváme časně, už kolem osmé, abychom Katku mohli vyzvednout na letišti. Pomocí aplikace FlightRadar sledujeme její letadlo, a pak ho i vidíme přistát. A dokonce je u terminálu tak, že ji i vidíme přes plot vystupovat z letadla. Akorát jsme šli na špatný terminál, protože nám nedošlo, že nafukovací stan vedle hlavní budovy letiště, je také terminál. Ale nakonec jsme se šťastně shledali, takže všechno dobře dopadlo.
Odpoledne navštěvujeme Tromso, jehož centrum je opravdu malinké. V podstatě pár ulic, přístav, a to je tak všechno. Podívali jsme se také do impozantní budovy knihovny, kam má kdokoliv volný přístup a může si posedět u kávy, využít WiFi, nebo se začíst do některé z knih. Za městem jsme navštívili památník potopené německé druhoválečné lodi Tirpitz, největší bitevní lodi své doby. Večer jsme pak zakončili čekáním na trajekt na ostrov Senja, který nám bohužel asi tak o minutu ujel. Teda, uplul. A jelikož jezdí na trase jen jedna loď, museli jsme čekat hodinu a půl. Den jsme zakončili naší první půlnoční túrou na ostrově Senja. Vyšlápli jsme si 500 výškových metrů na horu Hesten, odkud je výhled na špičatou horu Segla.
Následující tři dny jsme strávili na ostrově Senja tak, že jsme přes den chodili po plážích, případně se jinak poflakovali, a večer vyrazili na nějaký kopec, většinou s převýšením 500 metrů na dvou kilometrech trasy. Kopce, či hory, chcete-li, tu mají pěkně strmé. Ale to jsme věděli, jen jsme si nemysleli, teda já, že na ně taky polezeme. Pro pořádek uvedu, že jsme šli Husfjellet a Tetinden.
Z ostrova Senja jedeme na Lofoty, ale tentokrát normálně po silnici. Jezdí odsud sice trajekt na Vesterály, kam se také chceme podívat, ale jednak je drahý, a druhak je potřeba ho rezervovat předem. Přesto jsme se zajeli podívat do městečka Gryllefjord, odkud vyplouvá, v rámci National Scenic Route. Přijeli jsme půl hodiny po té, co odplul trajekt a 6 řad na další trajekt už bylo plných. Po přečtení recenzí na Google Maps jsme zjistili, že je to tak běžné a zřízenci trajektu ještě různě občas protáhnou svoje známé prioritně, takže i když stojíte několik hodin v řadě, nemusí se na vás dostat místo. Díky, nechci.
Cesta ze Senji na Lofoty nám zabere celý den. Na Lofotech trávíme celkem pět dní, 17. - 21. července. Přes den obdivujeme městečka, večer většinou lezeme na nějaký kopec. Očekávání byla veliká, protože jsme se na Lofoty chystali několik let. Já se těšil hlavně na červené rybářské chaty na skalách a strmé hory v pozadí. To vše tu je, nicméně trochu jinak, než byste možná čekali. Rybářské chaty jsou přeměněné na hotely, a další “chaty” jsou ve stejném stylu přistavené, aby se zvětšila ubytovací kapacita. Městečka z turismu žijí, narozdíl od “místních”, kteří už tu podle mě dávno nejsou. Najít tak vhodný úhel pro fotku je dost těžké a nejspíš ten nejlepší čas, kdy vyfotit Lofoty v plné kráse, byl před deseti lety. Jediná reálná města/vesnice jsou Svolvaer, průmyslové rybářské město, které ale není moc hezké a Henningsvaer, kde se také stále rybaří, ale zároveň má i svou krásu. A hlavně ikonické fotbalové hřiště vytesané do skály nad mořem. Asi největším zklamáním byla vesnička Nusfjord, kde musíte dokonce zaplatit vstupné, aby vás pustili do “skanzenu”, který není ničím jiným, než hotelem kolem původního přístavu, a dvěma boudami, kam nahrnuli nějaké to harampádí, aby se neřeklo. Vesnička Hamnoy je moc pěkná, leč je to také jen hotel. Z mostu přes moře se dá ale udělat krásná fotka hotelových chatiček, které působí “původně”. Některé z nich asi i jsou, protože jsou celé křivé a mají střechy ze štípané břidlice. Reine jsme pouze projeli, protože tam nebylo kde zaparkovat za “křesťanské peníze”. Obecně je parkovací situace na Lofotech dost bídná, protože jsou pod stálým nájezdem camperů, jako jsme my, a jakmile se někde uvolní nějaké parkovací místo, které je ideálně zdarma, tak trvá asi pět vteřin, než je plné. U Reine stojí za zmínku kopec Reinebringen, kde si vyšlápnete 500 výškových metrů na devíti stech metrech délky! Schody jako prase. Ale stojí to za to - nahoře na vás čeká výhled na celý fjord, který od moře odděluje právě Reine a Hamnoy, rozprostírající se na malých ostrůvcích propojených mosty. Poslední z vesnic, která stojí za zmínku, a zároveň je opravdu poslední, je vesnice Å. Ta se nám opravdu moc líbí, přestože rybářské chatky jsou také už jen hotel. Z večerních vycházek ještě zmíním pláž Kvalvika - pokud cestujete se stanem, tak ideální místečko. Nebudete zde ale sami, je dost populární. Místa je tam však dost.
22. července, sobota a 39. den naší cesty, jedeme na souostroví Vesteralen. Kousek za odbočkou z hlavní silnice E10 stavíme na odpočívadle udělat si oběd. Po obídku si děláme ještě kávičku, přikusujeme sušenku a najednou Lucka prohlásí, že máme píchlé kolo. Odborně na to koukám a opravdu se jeví píchle. Zkouším ho přifouknout kompresorem, ale marně - už i vidím kudy to utíká. Když jsem si nechával svařit držák na rezervu na zadní dveře, tak jsem si nemyslel, že budu rezervu opravdu potřebovat. Za osmnáct let, co řídím, se mi to nikdy nestalo, tak proč zrovna teď, kdesi v Norsku? Ve standardní výbavě našeho aute je jen takové to lepidlo, co se nastříká do pneumatiky skrz ventilek, a tak jsem rád, že jsem zainvestoval a mám plnohodnotnou rezervu. Tím lepidlem si totiž člověk akorát zničí pneumatiku a ta nejde pak opravit, a to při ceně 3500 Kč za jednu už není úplně příjemné. No nic, dost filozofování. Vytahuji hever a jdu zvednout auto. Mám s sebou prkýnko a takový malý špalíček, protože hever sám o sobě není dost vysoký. Když zvednu auto centimetr nad zem, slyším praskání, tak ho zase rychle spustím dolů. Špalíček vzal za své, přesto, že je to super tvrdé exotické dřevo. Byl ale navrtaný z obou stran, aby dobře sedl mezi hever a šroub u přední nápravy. Teď ale zvedám zadní, kde jednak není onen šroub a druhak je zadek auta asi tak dvakrát těžší. Přemýšlíme, co dál, a napadne nás jít se podívat dolů k jezeru, jestli tam nebude nějaký vhodný placatý kámen, či něco takového. K mému překvapení dole nacházím příštřešek vyskládáný dřevem na oheň, a také dva kousky krásného hranatého trámku, které promptně zabavuji ve prospěch českého státu. Pak už jen zvednout auto, prohodit kola a můžeme jet. Pro jistotu ještě volám na asistenční službu od cestovního pojištění, jestli mi řeknou, do kterého servisu mám jet nechat kolo opravit. Slečna mi sdělí, že je to jedno, ať si najdu jaký chci. Jedeme tedy půl hodiny do nejbližšího města, kde je vše samozřejmě v sobotu zavřené. A v neděli taky. Ochotný chlapík na benzínce ale volá svému kamarádovi, který přislíbí, že zítra, tedy v neděli, ve dvanáct přijde. Servis je propojený s benzinkou a tak jdeme rovnou spát přímo na parkovišti za servisem. Druhý den čekáme na servisáka asi do jedné, protože musí dojít pěšky, neb včera trochu pil. Kolo opravuje za 600 NOK, takže paráda. Později voláme na pojišťovnu, jak nám to proplatí (máme připojištění auta v rámci cestovního pojištění) a dozvídáme se, že ta nám kryje pouze asistenční služby, tedy např. odtah, nebo pomoc technika přímo na místě. Opravu si hradíme sami. No, dává to smysl, ale stejně nás to nepotěšilo.
Na Vesteralech jdeme túru na Måtinden a moc se nám to líbí. Je to snad i hezčí, než Lofoty. Tam jsou totiž jen strmá skaliska, kdežto tady jsou i travnaté kopce a to my máme asi radši. A také je tu o poznání méně lidí. Dole pod kopcem na parkovišti přespáváme spolu s asi pěti dalšími posádkami. Vešlo by se jich sem ale tak padesát. Být to na Lofotech, tak jich je tu padesát dva.
Další den opět celý v autě, míříme ze severu Vesterál do Švédska, do národního parku Abisko. To je jedna z našich dalších vysněných destinací a zároveň jeden z cílů naší cesty. Ale protože máme s sebou hosta, tak zde můžeme jít jen jednodenní výlet. Moc tras na výběr tu není, vlastně jen jedna, a to je Kungsleden, dálková trasa, 425 km dlouhá, která zde začíná. Samotné Abisko je maličké, za den ho přejdete celé, ale okolní hory a lesy jsou neméně krásné a divoké. Jdeme tedy prvních deset kilometrů z Kungsleden a celou dobu si říkáme, jaká je to krása. Jdeme nízkým březovým lesíkem, podél řeky, až k jezeru Abiskojaure, a pak zase zpět. Cestou potkáváme desítky turistů s velkými batohy a přemýšlíme, který z nich jde celou Kungsleden a který jen kousek. Chystáme se sem ještě vrátit a jít alespoň pár dní po této ikonické trase.
Z Abiska pokračujeme do Finska, do národního parku Pallas-Yllastunturi. Jedeme desítky kilometrů skrz nekonečné lesy a pozorujeme z auta lišky a soby. Ještě v noci na parkovišti v parku Pallas koukáme z okna na skupinku sobů, jak si kráčí pár metrů od nás. Druhý den pak pochopíme proč, protože celé okolí parkoviště a blízkého hotelu je těcho podivných jelenů plné. Stojí u hotelu na parkovišti mezi auty, jako by se nechumelilo. Obrovská paroží budí respekt, ale zvířata jsou to hodná a lidí si nevšímají, jen před nimi uznale ustupují lehce stranou. Místní berou sobíky jako samozřejmost, my jsme z nich ale nadšení a fotíme je ze všech stran. Naši plánovanou patnáctikilometrovou túru jsme zkrátili na polovinu a zbytek dne trávíme běháním za soby a relaxem.
Stav tachometru: 6315 km