Den 4: Válečka na ostrově Romo

Během večera, nebo spíš noci, přijelo nakonec ještě pár aut a ráno nás bylo na parkovišti asi pět. Jedno z aut byl parádní starý mercedes, evidentně hasičský. Zajímavé, co všechno dokážou lidi obydlet.

Po rychlé snídani vyrážíme na ostrov. Nemáme moc tušení, co na něm vlastně je. Celé je to takový náhodný objev vzešlý z letmého pohledu do mapy. Mapy.cz ukazují asi tři turistické okruhy v délce cca 5 km, tak jeden z nich zkoušíme. Celkem příjemná procházka borovým lesem a vřesovištěm, lemovaná druhoválečnými bunkry, kterých je na ostrově celkem asi 50. Překvapivě je nám dost vedro, ale ke konci procházky začne foukat příjemný větřík a hned je to lepší.

Odpoledne pokračujeme dál do hloubi ostrova, směr na západní pláž, která je podle všeho asi kilometr široká a dá se na ní vjet autem. Trochu se bojím, abychom nezapadli do písku, ale když jsme dojeli na místo, obavy se hned vytratily. Pláž křižují stovky aut, dodávek a všemožných jiných bydlíků. Do toho se nad námi vznáší mrak, či snad oblak písku, a házi na nás žlutavé světlo. Atmosféra, že by se dala krájet. Skoro jako bychom přijeli na festival Burning Man. Valíme to tedy dál po pláži, až konečně najdeme vhodné místečko pro našeho Bobka.

Máme už docela hlad, takže jdeme na první větší vaření. Myslím ze surovin, masové koule nepočítám. Dnešním obědem se tak stává kari z brokolice, mrkve a tofu. Na to, že je to premiéra naší kuchyně, tak se to docela povedlo. Máme sice trochu problém s tím, že plamen nejde moc regulovat, resp. je moc silný i na nejnižší nastavení, ale nějak to zvládáme. Baštíme venku na rozkládacích stoličkách zabořených do písku a užíváme si pohled do písečné mlhy. Moře je tak daleko, že ani není vidět.

Po obědě chvíli poletuji s dronem, než přichází naštvaný pán, že prý máme přestat, že se mu to nelíbí, a “ostatním” taky ne. No co už, baterka je stejně vybitá. Jen moc nechápu, co je za problém lítat nad pláží co má 20 km čtverečních. Jako jo, samotnému mi drony občas vadí, pokud mám pocit, že létají nebezpečně, či nějak ruší klidnou atmosféru, ale tady? Na druhou stranu, je to tu trochu zvláštní - na normální pláži běhají děcka s balonem, je tam rušno. Tady sedí důchodci před karavany a klábosí, či chrní.

Mírně rozhození vyrážíme na procházku. Asi po kilometru, kdy konečně dojdeme k moři, začíná pršet. Prcháme tedy zpět do bezpeční naší plechovky, kryjíce foťáky vlastními těly. Je to ale super, že můžeme déšť přečkat hezky v suchu a teple. Pláž se aspoň hezky vylidnila a kolem osmé večer, kdy se konečně krásně vyčasilo a svítí slunce, tu už skoro nikdo není. Děláme pár fotek v písečných dunách a já si pak můžu zase zalítat, tentokrát nikým nerušen. Troufám si i na pokusy s “sledováním” jedoucího auta. Kupodivu to Mavic Air zvládá výborně a my tak můžeme drandit po písku, s dronem za zády.

Nabití pozitivními dojmy se vracíme zpět na naše oblíbené parkoviště, tentokrát ale značně obložené - je totiž sobota, a navíc Midsommar, svátek letního slunovratu, který se ve Skandinávii slaví o něco více, než u nás.

Stav tachometru: 999 km