Den 0: Dubai sleepover
15. 2. 2016
Vstáváme v 5 hodin a snídáme nějaké zbytky jídla, co ještě máme z domova. V 6 hodin už jsme v metru směr Burj Khalifa. Venku je ještě tma, metro se ale jisto-jistě plní lidmi. U nás v Praze v 6 hodin metro takhle plné není. Zajímavé je, že metro je plně automatické, bez řidiče, a první/poslední vagón poskytuje pěkný výhled na koleje - část trasy je totiž nad zemí. Taky je tu vagón speciálně určený pro ženy a děti.
Když po asi půl hodině dorazíme na stanici Burj Khalifa, myslíme si, že máme vyhráno. Nemáme, jdeme asi kilometr nadzemním klimatizovaným tunelem pro pěší od metra k Dubai Mall, tedy největšího obchodního domu v UAE. Je otevřeno, ale touto dobou zde není samozřejmě ani noha, jen uklízeči. Chvíli nám trvá, než se zorientujeme a pak se jdeme podívat ven. Krátká procházka po okolí, mezi hotely, k Burj Khalifě a v 9 hodin už nemáme co dělat. Nechceme ale jet dál do města (např. k Burj Al Arab), protože nevíme, kolik by nás to stálo z naší NOL card a rádi bychom se ještě dostali zpět na letiště. Další peníze opravdu měnit nechceme kvůli výše zmíněnému poplatku za výměnu. Zevlujeme tedy v Mallu a velice často nás zmáhá únava a tak odpočíváme, kde se dá. Konečně jsou otevřené nějaké obchody a tak si můžeme koupit alespoň vodu. V Mallu je taky obří akvárium a kluziště velikosti standardního hokejového hřiště. Tady fakt neví coby. Sjezdovka tu není, ta je v jiném obchoďáku.
Trochu se prospíme v kožených křeslech a ve 12h se jdeme opět podívat ven. Už je příjemně teplo, takže shazujeme mikiny a ohrnujeme kalhoty. Asi ve 13:30 jdeme ještě nakoupit jídlo a pití a vydáváme se zpět na letiště. Lucka si stále dělá srandu, že nám to už určitě uletí, ale já se nedám a raději udržuju časovou rezervu :). Ve 14:30 jsme na letišti a čekají nás krásné 4 hodiny do odletu. No dobře, asi jsem to s tou rezervou přehnal.
Dubai jsme sice moc neviděli, ale beztak nám to přijde, že už sem nemusíme. Město je sice luxusní, ale taky pěkně drahé a je tu pytel nudy. Jen písek (sem tam zavlažovaná tráva), jeřáby a obrovské věžáky, které podle mě musí být prázdné, protože si nějak neumím představit, kde by se tu vzalo tolik kancelářských pracovních pozic.
Let na Srí Lanku byl opět klidný, ale najíst jsme tentokrát už nedostali. Tady se šetří asi ještě víc. Po příletu v 0:30 nás čeká imigrační, kde vše probíhá v pohodě (máme víza zaplacená z domu). Batohy po chvíli napjatého čekání také dorazily a tak můžeme vyrazit do nechutně teplého a vlhkého vzduchu. Cestou ještě měníme prvních 500 USD a s napakovanou peněženkou a pocitem milionáře jdeme koupit SIM kartu. 1000 LKR (170 Kč) za 5GB dat a já nevím kolik volných minut? No neber to.
Ještě v budově letiště nás láká místní cestovní agent, který provozuje i taxi službu. Venku prý žádné taxíky nejsou a máme jet s ním. No to určitě. Venku je taxikářů asi 50 a všichni nás vítají s otevřenou… dlaní očekávající peníze. Ceny se nám moc nezdají a argumentace typu “sice je to 3km, ale pak ještě 3km zpět, takže celkem 6km” moc taky ne. Tuk tuky tu prý nejsou, že bychom museli “ven za letiště”. Bohužel si ve tmě nevšímám, že “ven za letiště” je asi tak 30 metrů a protože už jsem ale unavený, tak nakonec přijímám nabídku na 800 LKR (ukecanou z 1200). Následuje tedy jízda taxíkem dražší jak v Praze, kdy taxikář absolutně netuší, kde náš guest house je. Po asi deseti telefonátech s majitelem nás konečně doveze na místo. Na tisícovku mi vrací jen stovku a tak na něj koukám a říkám, že jsme se domluvili na 800. On ještě něco zkouší a Lucka na něj už dost podrážděně vyjede. Vrazí mi tedy do ruky druhou stovku a nasupeně odjíždí pryč. Debil.
Pokoj naštěstí vypadá moc pěkně (alespoň za tmy), akorát teče jen studená voda. Jsme ale tak upocení, že nám to ani nevadí. Ve 3 hodiny konečně za běžícího stropního větráku uleháváme.