Den 1: První sloni
16. 2. 2016
Z postele se vyhrabáváme až v 10 hodin, no potřebovali jsme to trošku dospat. Vyrážíme směr autobusové nádraží, kde chceme chytit bus do Kandy. První tuk tukář nám nabízí nesmyslnou částku a tak jdeme dál. Po 50ti metrech nás dohání a že tedy bere naší nabídku. Na “nádraží”, tedy plácku kde stojí autobusy, kupujeme něco k jídlu. Prodejce nám špinavými rukami dává do pytlíku vyrobeného ze starých novin dvě taštičky, které jak později v autobuse zjišťujeme, pálí jak čert.
Bus byl samozřejmě úplně narvaný, ale Lucce se podařilo utrhnout místo vedle dvou Angličanů. Mně nakonec taky, ale mezi dvěma místňáky, což nebylo zcela ideální. Sedačky jsou tu totiž úzké a koleny se tlačím na dřevěnou sedačku před sebou. Nakonec nám sympatický pár bělochů uvolňuje jedno místo od svých batohů…Češi. Cestou se dáváme do řeči a zjišťujeme, že dnes máme stejnou trasu. Dále zjišťujeme, že Míša a Lucka jsou bývalé kolegyně. Svět je vážně malý. Nakonec s Míšou a Petrem trávíme celý den.
Vystupujeme v Kegalla, odkud se chceme dostat do Pinnewalla do sloního sirotčince. Zatvrzele odmítáme nabídky tuk tukářů, že nás tam za nechutné částky rádi odvezou, a hledáme bus. Prodejce pálivých taštiček nám poradí, kudy kam, a tak nastupujeme do busu 681 a jedeme za slony.
Po příjezdu na místo kupujeme první King Coconut, tedy kokos, akorát neoloupaný a oranžový, a cucáme z něj kokosovou vodu. Hned u brány sirotčince nás odchytává oficiálně vypadající maník, že prý sloni jsou teď zrovna pryč a že nás vezme jinam, kde se na nich můžeme i projet. Moc to z jeho angličtiny nechápeme a jdeme chvíli za ním. Pak nám to dojde (že asi až tak oficiální není) a tak od něj raději utečeme a jdeme zpět do sirotčince.
Platíme 2x 2500 LKR a dozvídáme se, že sloni jsou opravdu pryč, že se koupají v řece. Jdeme tedy najít řeku, ale to už nás opět odchytává náš starý známý a že nás tam odvede. No a nakonec fakt jo. Je to tu divné, nejprve se z vás lidi snaží vytáhnout peníze, ale když nedáte, tak vám alespoň poradí to, co chcete. To se nám ostatně časem potvrzuje i třeba u tuk tukářů.
Na koupání slonů koukáme asi hodinu, je to fakt zajímavá podívaná. Desítky slonů si hrají ve vodě, ale očekávané kropení z chobotů nějak nepřichází. Zřízenci tedy berou kýble a vodu na slony šplouchají sami. Když se koupačka chýlí ke konci, jdeme zpět omrknout areál sirotčince. Pár slonů uvnitř přeci jen je a zrovna probíhá jejich krmení palmovým listím. Dost možná ale krmení probíhá celý den, protože slon denně sežere asi 150 kg jídla. Dokonce si i hladíme malé sloníky, kteří nás svými choboty očuchávají. Slon má kůži pokrytou hrubými štětinami, na omak příjemně teplou.
Mávnutím ruky zastavujeme bus zpět na hlavní křižovatku a zde další bus směr Kandy, tentokrát ještě víc narvaný, než předím. Kus cesty stojíme a málem umíráme z nechutného smogu, který je všudypřítomný a v dopravní zácpě ho ani vítr proudící autobusem neodnese. Silnice jsou tu dost bídné, plné děr, kopců a zatáček. Autobusy jsou děsné rachotiny, asi tak 30 let po výslužbě. Mimochodem autobusy tu jezdí s otevřenými dveřmi, ve kterých visí průvodčí/vyvolávač/nahaněč, u kterého se můžete vždy informovat, zda bus jede, kam chcete, a pak mu i platíte za cestu. Během naší cesty zjišťujeme, že někteří nahaněči jsou poctiví a dají vám i lístek, někteří vám lístek nedají, a někteří chtěji za cestu od bělochů víc, než by měli.
Po asi dvou hodinách vystupujeme na totálně přecpaném autobusovém nádraží v Kandy. Nádraží je opět plac plný autobusů. Tentokrát se k tomu ještě přidává nechutný smrad smogu, splašek a kdoví čeho dalšího. Všude je spousta lidí, tuk tukářů, autobusů, aut atd. Je to tu fakt hnus. Rychle odsud mizíme pryč. Rozcházíme se s Míšou a Petrem, kteří míří do svého hotelu. My se jdeme ještě podívat na ovocný trh a kupujeme si kilovou papáju za 130 LKR (22 Kč). Následně hledáme tuk tuk, který by nás vzal do hotelu, který jsme si přes booking.com aplikaci rezervovali cestou do Kandy.
Hotel je celkem daleko od města a pěší procházka tak nepřichází v úvahu. Pokoj je dost malý a zatuchlý. Alespoň ale teče teplá voda (z průtokového ohřívače), a tak se můžeme kvalitně umýt od vší špíny, potu a smradu. Hledáme přikrývku a nakonec nám dochází, že to asi bude ten divný přehoz připomínající koberec. Jdeme si říci o druhou, protože se spaním pod jednou dekou nemáme dobré zkušenosti (hlavně Lucka :)). Ptáme se, zda je někde v okolí nějaká restaurace a jdeme se najíst.
Naší představu o restauraci místní podnik úplně nesplňuje, ale nejsme žádné cimprlíny a tak jdeme statečně dovnitř. Nakonec zjišťujeme, že sem chodí spousta místních lidí, což nás uklidňuje, protože to je prý nejlepší ukazatel toho, že se neotrávíte :). Večeře pro 2 nás stojí 540 LKR a ani nedojídáme, protože porce smažené rýže je obrovská (a vynikající). Navíc nám hoří pusa, a to i mně, který má trochu tréninku z pěstování domácích chilli paprik.