Den 8: Nejsevernější bod Dánska

Ráno nás budí déšť, který pak pokračuje během celého dne. Máme ale před sebou poslední den v Dánsku, takže se nenecháme odradit. Po snídani vyrážíme směrem na Grenen, nejsevernější bod Dánska. Zároveň se zde potkávají dvě moře; Baltské a Severní. Říkám si, že je dobře, že zase kousek pojedeme autem, protože baterka už má pod 30 %. Startuji auto a kontroluji, jestli nabíječka od alternátoru funguje. No, nefunguje. Tak už je jasné, proč jsme se dostali s baterií tak nízko - včera jsem totiž zapnul ohřev vody, hezky za jízdy, aby to moc nežralo baterku. Zkouším měnit různá nastavení v aplikaci (nabíječka má bluetooth a vlastní appku, Victron Connect), ale marně. Update firmwaru, který dvakrát selhal, mně taky na klidu nepřidal. No nic, jedeme, budeme to řešit později. Cestou se mi honí hlavou myšlenky na možnou reklamaci nabíječky někde ve Švédsku, případně její výměnu za novou.

Na výběžku jsou celkem tři majáky, takže u jednoho z nich parkujeme. Napadá mě, že bych ještě mohl zkontrolovat pojistky. Na pohled se tváří, že jsou v pořádku. Je mi to divné, tak se rozhoduji pojistku vyndat a blíže ji ohledat. V tu chvíli zjistím, že šroubek, který ji drží, je povolený a kontakt tak byl nedostatečný. Utahuji šroubek a proud začíná téci tím správným směrem. Hurá. Padá mi kámen ze srdce. Konečně se můžeme v klidu soustředit na dnešní objevy.

První maják je prastarý, a vypadá spíš jako katapult. Dřevěná konstrukce se zavěšeným kovovým košem, ve kterém hořel oheň, a který se na konstrukci zvedal nahoru. Druhý maják je už klasický, ale také mimo provoz. Ke třetímu majáku jdeme procházkou po pláži, kolem Německých bunkrů z druhé světové. Už také domajákoval a je z něj galerie.

Cestou zpět k autu začne opět pršet a tak se vracíme promáčení. Tedy alespoň od pasu dolů, protože jsme měli alespoň bundy. Ihned oceňujeme výhodu dodávky, kde se můžeme převléci do suchého, zahřát se teplým obědem a chvíli si odpočinout. Převlékat se za autem u kufru a pak tlačit housku na sedadle řidiče není úplně to samé.

Popojíždíme ještě kousek autem na poslední z parkovišť, odkud vede asi čtyř kilometrový okruh směrem k onu místu setkání dvou moří. Nevím jak se to stalo, ale zcela nepřekvapivá skutečnost nás opět zaskočila — zase jdeme po písečné pláži. Sundávám si tedy boty, protože je nechci mít plné písku. Není to ale nic příjemného, písek je mokrý a studený. Míjíme ještě pár bunkrů a po zhruba půl hodině dorážíme na místo. Pozná se to tak, že zde parkuje traktor s zapřaženým vagonkem, který přivezl turisty shlédnout tuto nádheru. Počasí je však opravdu bídné a tak možná nedostatečně oceňujeme, co se před námi odehrává.

Otáčíme se a jdeme zpět. Aby to nebyla taková nuda, volíme jinou cestu. Nicméně i když nejdeme podél moře, tak jdeme po písku ve vyjetých kolejích od traktoru. Cestou nás neskutečně žerou komáři, občas sejmu tři jednou ranou. Cesta se najednou stává písčito-kamenitou a bosky už to není taková legrace. Nemůžeme ale ani zpomalit, natož zastavit, abych si očistil nohy od písku, protože bychom byli okamžitě vysáti. Na parkovišti už najednou komáři nejsou, mají to tu dobře pořešené. Šetříme vodu, takže si umývám nohy v hluboké kaluži před boudou se suvenýry a můžeme jet.

Poslední dnešní zastávkou je Frederikshavn, město, odkud jedeme trajektem do Švédského Goteborgu (čti Jéteborg). Máme ještě trochu času, trajekt jede až v půl jedenácté a je teprve sedm. Děláme si tedy na odpočívadle večeři, ať jsme alespoň trochu v přírodě a ne na obřím parkovišti v přístavu. Kolem osmé přijíždíme do města a jdeme se ještě projít. Celkem tu chcípl pes, jak se říká. Všechno je zavřené, včetně restaurací. Trochu divné, ale co už, jiný kraj…

Je devět a já už to déle nevydržím a velím návrat k autu. Celní kontrola proběhne během vteřiny a už čekáme v řadě číslo pět. Dostali jsme speciální nálepku na dvířka s plynem. Je asi spíš určená pro obytňáky, protože náš plyn je uvnitř pod linkou, kde nálepku nikdo neuvidí. V deset hodin připlouvá naše loď a my pozorujeme vykládání, které trvá snad půl hodiny. Poté už jedeme na trajekt my. Řadím jedničku, zatahuji ručku, na boční dveře lepíme “pečeť” plynových dvířek a opouštíme Bobka v podpalubí.

Trajekt je naštěstí skoro prázdný, takže nemáme problém zabrat si koutek s gaučem, kde se pohodlně můžeme natáhnout. Spacáky máme s sebou, není to naše první rodeo. Zapojujeme nabíječky od našich vybitých počítačů (pamatujete, baterka v autě už byla dost prázdná) a ukládáme se ke spánku.