Den 4: Staré chrámy v Polonnaruwa
19. 2. 2016
Vstáváme v 7 hodin a snídáme mini banánky. Asi 30 minut čekáme před hotelem na bus do Polonnaruwy, který nám pomáhá zastavit jeden místní jedoucí stejným směrem. Polonnaruwa je opuštěné město z 11. století, plné zahrad a buddhistických chrámů. V různých cestopisech jsme se dočetli, že si budeme připadat jako Indiana Jones objevující džunglí zarostlé chrámy, očekávání jsou tedy veliká.
Opět nás šokuje cena vstupného (3600 LKR = 600 Kč na osobu), která je zase o třetinu větší, než před pár lety a jak se psalo v jiném cestopise. Všichni se nám snaží zapůjčit svoje rozhrkané bicykly, tentokrát celkem levně (250 LKR) a tvrdí nám, že celkem je trasa asi tak 15 km. Po předchozích zkušenostech a s Google Maps v ruce si toto číslo dělíme třemi a jdeme po svých. Jak se ukázalo, byla to chyba, protože je neskutečné vedro a na kole by tak celá procházka byla o dost příjemnější.
U každého chrámu je potřeba se zout a protože nám toto předem nedošlo, nevzali jsme si žabky, ale naše nízké pohorky. Chůze po rozpáleném písku není na boso nic příjemného a tak se nám občas nechce zouvat a chrám omrkneme jen z venku. Ono stejně uvnitř nic není, pouze pár rozvalených zdí a občas nějaká socha. Jako Indiana Jones si taky nepřipadáme, protože chrámy působí již dost objeveným dojmem a hlavně jsou stále obložené hromadami turistů, školních výletů, či místních, kteří sem chodí hlavně s náboženskými úmysly a tedy naplnit původní smysl tohoto místa. Celkem nachodíme asi 6 km a jsme dost vyřízení. Lucce není z horka dobře (začínající úpal?) a já začínám být nevrlý.
V 15 hodin se vydáváme na cestu zpět. Naskakujeme do prvního busu, který jede kolem a začíná jízda smrti. Trasu, která předtím trvala hodinu a půl, zvládáme za hodinu. Navíc je bus narvaný a tak skoro celou cestu stojím, tedy spíš visím na umaštěné tyči. Vždycky jsem se chtěl projet závodním rally autem, po dnešku ale už nepotřebuji, úplně mi stačil tento Srí Lanský autobus.
Uf, jsme zpět v guest housu a jdeme do sprchy. Dáváme si krátký oraz a v 17 hodin ještě jdeme na skalní chrám v Dambulle. Tentokrát jedeme tuk tukem, protože nás tlačí čas. V 18 hodin tu totiž zapadá slunce, přibližně po 12-ti hodinách slunečního svitu. No jo, jsme blízko rovníku. Po mnoha schodech se konečně dostáváme k chrámu, který za to ale stojí. Vstupné je zdarma a skoro nikdo zde v tuto dobu není. Při focení Lucky v podloubí chrámu utrpím první napadení hmyzem. Na mé bosé nohy zautočí armáda mravenců, kterým jsem nechtěně stoupl do cestičky. Poskakuji jako blázen a doufám, že mě při tom nikdo nevidí. Před odchodem ještě pozorujeme krásný západ slunce.
Cestou přes Dambullu si dáváme večeři, tentokrát se ale vyhýbáme bělošské restauraci a jdeme do více lokálně vypadajícího podniku. Usedáme k umaštěnému stolu a objednáváme si tradiční smaženou rýži (bez masa). Cosi mě šimrá za krkem a tak tam šáhnu a..au! V ruce mám žihadlo. Nevím, zda mě nepíchla nějaká jedovatá mrcha a tak se ptám obsluhy, co že to bylo. Prý “fly”, tedy moucha. No dobře, tak snad neumřu.