Den 8: Liptonovo sedátko
23. 2. 2016
Dnešní noc už byla lepší, důkladně jsme se oblékli. Vstáváme v 5:30, abychom mohli vlakem v 6:40 do Haputale, odkud máme naplánovaný výšlap na Lipton’s Seat, tedy místo, kam se chodíval Sir Thomas Lipton kochat svými latifundiemi. Zhruba 25 km vlakem zdoláváme již za jednu hodinu a v 7:40 jsme v Haputale. Ptáme se slušně oblečeného pána, který jde evidentně do práce, odkud jede autobus do Dambatenne, což je náš výchozí bod a zároveň také čajová továrna, postavená v roce 1890 přímo panem Liptonem. Její návštěvu ale necháváme na odpoledne a vydáváme se nahoru na Liptonovo sedátko. Nejprve ale musíme odehnat tuk tukáře, kteří nám tvrdí, že těch 6 kilometrů nemůžeme ujít. Je to sice celou cestu do kopce, ale po silničce vinoucí se mezi čajovými plantážemi. Stále si tedy užíváme nádherné výhledy a cesta nahoru je lepší, než samotný pohled seshora. Fotíme si i nějaké sběračky čaje, o kterých jsme se dočetli, že jsou to potomci tamilských hinduistů dovezených sem z Indie, a vlastně tu tak trochu otročí. Dostávají sice zaplaceno, ale pouze zhruba 80 Kč denně a práce je neskutečně náročná. Navíc prý ani nemají žádné doklady a tedy nemají nárok na lékařskou péči či zdravotní pojištění. Denně musí nasbírat asi 20 kg čaje, na slunci, ve větru či dešti. Plantáže jsou v kopcovitém terénu, plné hadů, pijavic a další havěti. Člověk se pak na ten čaj začne dívat z trochu jiné perspektivy.
Cestou zpět to občas střihneme skrz plantáž, abychom si zkrátili dlouhé serpentiny. Je sucho, takže pijavice dnes nehrozí. Asi v 13 hodin navštěvujeme továrnu, kde platíme vstupné 250 LKR na osobu. Připojuje se k nám další skupinka turistů a jdeme dovnitř. Bohužel dnes není továrna kompletně v provozu, protože včera bylo pondělí při úplňku, což znamená volno - není tedy žádný čaj, který by se dal zpracovávat a část procesu tak stojí. Vidíme ale, jak se suší čaj natrhaný dnes a náš průvodce nám některé stojící stroje i zapne, abychom viděli, jak pracují.
Čaj se nejprve nechá na teplém vzduchu trochu zavadnout a pak jde do stroje, který lístky ubalí v malé ruličky. Následuje rozsekání na malé kousky a fermentace, což je přírodní proces kvašení. Během fermentace čaj prostě jen tak leží na podlaze, po které se právě teď procházíme. Poté následuje průchod horkou pecí, která fermentaci zastaví. Čaj se poté ještě zbavuje různých nečistot a třídí se podle velikosti kousků. Vždy totiž chcete mít v čaji stejně velké kousky, protože to ovlivňuje, jak se louhují. Nejjemnější čaj je nejlepší a nejdražší a jak se dozvídáme, tak právě tento putuje i do čajových sáčků Lipton čajů. Vždy jsem měl za to, že v sáčcích je čaj horší, než když si koupím třeba sypaný čaj, ale minimálně u Liptonu to tak není.
Továrna denně vyprodukuje 4,5 tuny čaje, původně z 20-ti tun čajových lístků. Hotový čaj se vozí na burzu do Colomba, kde se draží a kupují si jej různé firmy, které si je pak míchají do svých čajových směsí jako je např. Earl Grey, English breakfast a další.
V Haputale si chceme dát něco k obědu a zaujmou nás takové placky. Objednáváme si je s sebou, ale mylně se přitom domníváme, že se jmenují Kotti. Po té, co kuchtík hodí na pánev hromadu zeleniny a něco, co připomíná naší placku, ale nasekané na kousky, se trochu zhrozíme. Už je ale pozdě a dostáváme tak v pytlíku zabalený oběd, který se ale opravdu nedá jíst někde na koleni na nádraží. No nic, i tak to zkoušíme, naštěstí máme s sebou vždy alespoň plastové lžičky. Jídlo opět neskutečně pálí a Lucce ani moc nechutná. Za loudivých pohledů nádražních pejsků tedy sním, co se dá a zbytek jim věnuji. Všechno ale sežere alfa pes a tak je nám zbytku trochu líto.
Vracíme se zpět do našeho guest housu a potkáváme dvě Češky, Ivču a Katku, které zrovna přijely vlakem z Nuwara Eliya. Zítra pokračují dále a jdou zdolat Adam’s Peak. V potravinách pak potkáváme další Češku, která cestuje s kamarádem. Tady je víc Čechů než na Václaváku! Před spaním si ještě prodlužujeme ubytko o další noc, protože se nám tu líbí - není tu takové vedro jako všude jinde a hory máme rádi.