27. 2. 2016
Je 5:25 a my už nemůžeme dospat. V 6 hodin jsme na snídani, kde se opět nafutrujeme na celý den dopředu. Čaj je tak silný, že v něm stojí lžíce, a tak okusíme čaj s mlékem a cukrem. Kupodivu se to docela dá. V 6:30 přichází náš průvodce, Hemal, který jak jsme se dozvěděli, je z velké části samouk a evidentně ho to hrozně baví. Chodí takhle s turisty do pralesa už 7 let. Tentokrát nejdeme sami, ale ve skupině sedmi lidí. Ještě než vyjdeme, si zastrkujeme kalhoty do ponožek, aby se nám nepřicucla nějaká pijavice. Protože je ale celkem sucho a už týden tu nepršelo, tak za celý den potkáme pijavice asi 3. Jednomu členovi naší skupiny se jedna při koupání přisála na kotník a pak mu to nepěkně krvácelo. Hemal mu na to ale přiložil lístky “divokého pepře”, které prý krvácení zastaví do 15-ti minut.
26. 2. 2016
Ráno, po neméně královské snídani, jsme se vydali na cestu k deštnému pralesu Sinharaja. Ukázalo se, že tohle byl asi nejhorší den naší dovolené. Tuk tukem jsme se nechali odvézt na hlavní křižovatku u Uda Walawe, kde se dá chytit autobus do města Embilipitiya, které je takovou přestupní stanicí. Po asi 2 hodinách se dostáváme na místo, kde si kupujeme něco k jídlu a hledáme bus do městečka Deniyaya, kde by si nás už měl vyzvednout majitel našeho guest house. Jízda busem do Deniyaya je peklo. Jednak jedeme nějakou totální okreskou o šířce autobusu, na které místy ani není asfalt, a druhak bus jede tak pomalu (jinak to v těch zatáčkách ani nejde), že bychom tam snad byli rychleji pěšky.