Den 12: Deštný prales Sinharaja

Je 5:25 a my už nemůžeme dospat. V 6 hodin jsme na snídani, kde se opět nafutrujeme na celý den dopředu. Čaj je tak silný, že v něm stojí lžíce, a tak okusíme čaj s mlékem a cukrem. Kupodivu se to docela dá. V 6:30 přichází náš průvodce, Hemal, který jak jsme se dozvěděli, je z velké části samouk a evidentně ho to hrozně baví. Chodí takhle s turisty do pralesa už 7 let. Tentokrát nejdeme sami, ale ve skupině sedmi lidí. Ještě než vyjdeme, si zastrkujeme kalhoty do ponožek, aby se nám nepřicucla nějaká pijavice. Protože je ale celkem sucho a už týden tu nepršelo, tak za celý den potkáme pijavice asi 3. Jednomu členovi naší skupiny se jedna při koupání přisála na kotník a pak mu to nepěkně krvácelo. Hemal mu na to ale přiložil lístky “divokého pepře”, které prý krvácení zastaví do 15-ti minut.

Naše procházka začíná na pěšině, kterou si místní zkracují cestu do další vesnice, takže tu běžně jezdí motorky. To se nám moc nelíbí, ale naštěstí pak z této cesty odbočujeme a jsme konečně v pralese. Hemal vidí i naprosto malé tvorečky a máme tak možnost spatřit mnoho endemických druhů. Už si ani nepamatuji, co všechno jsme viděli, ale namátkou třeba Kangaroo Lizard, Green Pit Viper, Giant Wood Spider, mnohonožky, makaky, hulmany posvátné a obří veverky.

Oběd jsme měli zabalený s sebou z hotelu a snědli jsme si ho u vodopádu, kde nám nohy okusovaly malé rybky. Pak následoval přesun k dalšímu vodopádu, kde už bylo dost vody na to, abychom se mohli vykoupat. Voda byla osvěžující, ale rozhodně nebyla tak studená, jak je člověk zvyklý z českých řek a potoků.

Zpět na hotel jsme dorazili asi v 16 hodin a tak jsme byli rádi, že jsme si den předem rovnou zamluvili 2 noci. S tím, jak dlouho tu trvají cesty autobusem, tak nevím, jak bychom se odsud dostali.